Felice Nazzaro – První závodní superstar

Během své úspěšné kariéry automobilového závodníka, která trvala celé čtvrtstoletí, vyhrál za volantem závodních vozů opravdu velké závody své doby. Targa Florio, Kaiserpreis a Grand Prix Francie, některé hned dvakrát.

Felice Nazzaro se narodil čtvrtého prosince 1881 v italském Turíně v rodině obchodníka s uhlím. Byl ještě tee­nager, když začal pracovat v dílnách bratří Ceiranů, zakladatelů automobilové značky Fiat. Ještě mu nebylo ani dvacet let a již začal závodit za nově vzniklý tým italské značky. V roce 1900 nastoupil do svého prvního závodu Padova-Vicenza-Padova. Svůj červený Fiat 6HP dokázal dovést do cíle na druhém místě. Zvítězil jeho přítel Vicenzo Lancia, i když některé historické prameny uvádí, že oba jezdci a celý tucet dalších byli nakonec diskvalifikovaní, protože na trati své vozy tlačili do kopce, kam nemohly vyjet svou vlastní silou. Následující rok již zaznamenal své první vítězství ve velkém závodě. Vyhrál Giro d’Italia s vozem Fiat konstrukčně inspirovaným zbrusu novým Mercedesem s motorem o zdvihovém objemu 3,8 l. Postupně Felice Nazzaro vyrostl v jezdce gentlemana. Jeho závodní schopnosti, znalosti mechaniky a konstrukce automobilů a jisté diplomatické umění stálo za jistým budováním pozice kmenového jezdce Fiatu vedle týmového společníka Vicenza Lancii. Díky své příjemné povaze a osobním vlastnostem se stal také občasným osobním šoférem hraběte Vicenza Florii. Během služby u aristokrata se Nazzaro účastnil celé řady italských automobilových závodů včetně prvního ročníku, předchůdce později přeslavného podniku Targa Florio, Coppa Florio 1904. Tehdy ještě skončil s vozem Panhard s motorem o maximálním výkonu 70 k na pátém místě, ale později, v letech 1908 a 1914 Coppa Florio slavně vyhrál. Nicméně zajímavý výkon mu vynesl stálé místo v závodním týmu Fiat.

Nejúspěšnější rok

Rok 1907 byl pro Felice Nazzara tím nejúspěšnějším v jeho závodní kariéře. Vyhrál během něj tři nejdůležitější automobilové závody, tři vrcholy, z nichž jeden každý byl pro mnohé souputníky jednoduše nedosažitelný. Nejprve pokořil všechny soupeře na Targa Florio 1907, poté vyhrál německou Kaiserpreis a také druhou Velkou cenu v historii, Grand Prix Francie 1907. Druhý ročník Velké ceny Francie, a konečně též druhý ročník závodu o Velkou cenu v historii, se konal 2. července 1907 na trojúhelníkové trati blízko města Dieppe. Opět se startovalo jednotlivě, tentokrát po 60 sekundách (do první GP Francie 1906 jezdci vyráželi v rozestupech po 90 sekundách). Závod byl, na rozdíl od první GP v historii, jednodenní a byl vypsán na 10 kol, každé z nich měřilo 77 km. Do druhé Velké ceny Francie vystartovalo 38 jezdců na vozech 16 značek, z nichž 11 bylo francouzských. Nejprve celé startovní pole vedl Vicenzo Lancia, týmový kolega Felice Nazzara. Poměrně rychle se však do vedení dostal Louis Wagner s dalším týmovým Fiatem. Ve třetím kole ovšem u Wagnerova vozu zazlobily rozvody a jezdec musel odstoupit. V tom okamžiku se do čela dostal Belgičan Arthur Duray s vozem Lorraine-Dietrich, který zaznamenal nejrychlejší kolo s průměrnou rychlostí 121,34 km/h. Jenže ani on nakonec neviděl cíl, když musel odstoupit v osmém kole. To byla chvíle Felice Nazzara. Odstoupením Duraye se dostal do čela Ital a setrval na vítězné pozici až do konce. S vozem Fiat 130 HP dokončil 770 km dlouhý závod za 6:46:33,0 hod., což znamenalo průměrnou rychlost 113,6 km/h. To byl téměř o dvanáct kilometrů v hodině lepší výkon než vítězství Maďara Szisze Ference v historicky první Velké ceně na světě GP Francie 1906. Zajímavostí je snad fakt, že Szisz Ferenc se zajímavějším a technicky vyspělejším vozem Renault AK skončil o šest minut a třicet sedm celých šest desetin sekundy na druhém místě.

Nový speciál pro Grand Prix

Vítězný Fiat 130 HP byl vyvinut a postaven jako ryzí speciál pro závody o Velkou cenu. Až do roku 1906 měla automobilka zkušenosti pouze s maloobjemovými a nízko výkonnými závodními vozy. Nejúspěšnější z nich byl model 28/40 HP Corsa, jehož motor dával maximální výkon 40 k. Dalším zajímavým vozem Fiat byl model Fiat 60 HP s motorem o maximálním výkonu, analogicky, 60 k. Italský výrobce však toužil po plnokrevném závodním voze s vysoko výkonným motorem, právě takovým, jaký měl v té době francouzský konkurent Renault, který dobýval vítězství s modelem Renault AK s motorem o maximálním výkonu 90 k. Ostatně právě s tímto vozem vyhrál Szisz Ferenc první Grand Prix v historii automobilových závodů ve Francii roku 1906. Následující rok vstoupily v platnost nové technické předpisy pro Grand Prix vozy, které na jedné straně omezily spotřebu paliva na 30 l na 100 km, ale na straně druhé eliminovaly hranici zdvihového objemu a celkovou hmotnost vozu. V automobilce Fiat se tedy rozhodli, že postaví zcela nový Grand Prix speciál s motorem o maximálním výkonu 130 k, kterého nakonec dosahoval při 1600 min^-1. Celý projekt byl svěřen Johnu Henrymu, který měl již zkušenosti jako spolukonstruktér sto koňového motoru pro závodní vůz z roku 1905. Henry ve spolupráci s Giovanni Enricem, technickým ředitelem Giudo Fornacem a Carlo Cavallim vyvinul nový speciál s pohonem kol zadní nápravy odvozeným od předlohové hřídele s řetězovým převodem a sto třiceti koňovým čtyřválcem uloženým klasicky vpředu pod výraznou kapotou. 

Motor dostal do vínku několik technických zajímavostí. Za prvé byl nadčtvercový, nebo-li vrtání válců bylo větší než jejich zdvih: 180 mm x 160 mm. Za druhé měl vrchní ventily, tedy ventily umístěné v hlavě motoru nad samotnými válci. Za třetí měl hemisférické spalovací prostory a za čtvrté měl zapalovací svíčky umístěné ve středu vrtání válců. Motor osazený karburátorem měl zapalování Simms-Bosch. Přesto, že samotný motor měl hmotnost 1000 kg (každý píst vážil 4,5 kg), automobil měl dřevěná loukoťová kola. Hned první závod nového vozu Fiat 130 HP ověnčil Felice Nazzaro vítězstvím na prestižní Targa Florio. Navíc Vicenzo Lancia se stejným modelem obsadil druhé místo. Hned na úvod tedy cenné double. Dalším závodem sezony byla německá Kaiserpreis na okruhu v pohoří Taunus, kterou Nazzaro vyhrál také. Lancia a Wagner, týmoví kolegové obsadili v Německu páté a šesté místo. Vrchol potom přišel na Grand Prix France 1907.

Závodní mezidobí

V červenci 1908 se Felice Nazzaro s vozem Fiat „Mefistoteles“ zúčastnil závodu ve Velké Británii na oválu v Brooklands proti Frankovi Newtonovi s vozem L48 Napier Samson. Speciál Fiat S4B byl velmi podobný modelu Grand Prix z roku 1907, jeho motor však byl „převrtán“ na zdvihový objem 18,146 l. Závod nakonec vstoupil do historie především díky neuvěřitelné průměrné rychlosti, které dosáhl vítěz Felice Nazzaro poté, co Newton ze závodu odstoupil v důsledku zlomené klikové hřídele. Brooklandský technický komisař, časoměřič, „Ebby“ Ebblewhite naměřil průměrnou rychlost 172,199 km/h. Jenže nový elektrický měřící systém ukázal průměrnou rychlost 193,121 km/h! Ta byla nakonec oficiálně uznaná. Snad to bylo tím, že všichni chtěli romanticky věřit rychlosti, kterou Mefistoteles vyvinul, nicméně dodnes je tato jízda záhadou. Ve třetí Grand Prix Francie (1908) Nazzaro vyhořel, neboť u jeho Fiatu praskla kliková hřídel. V září ale vyhrál boloňskou Coppa Florio. Na Grand Prix v americkém Savannah roku 1908 byl na nejlepší cestě k vítězství, ale v posledním kole utrpěl rozsáhlý defekt pneumatiky a bylo po nadějích, nakonec skončil třetí. Mezi roky 1909 a 1912 byly výrazně omezeny velké automobilové závody, a tak se Felice Nazzaro objevil několikrát při pokusech o rychlostní rekordy. Hned v roce 1909 vyrazil opět do Brooklands se sesterským vozem Fiat SB4 „Mefistoteles“, nicméně z důvodů technických problémů na motoru speciálu dosáhl pouze rychlosti na hranici 168,981 km/h. V roce 1910 znovu navštívil Grand Prix v Savannah v USA, ale ani tentokrát nebyl vítězný. V roce 1912 se Felice Nazzaro pokusil napodobit svého přítele Vicenza Lanciu, vrhl se na výrobu vlastních vozidel včetně těch závodních.

Vlastní automobily Nazzaro

Velká válka změnila svět a na určitou dobu též automobilové závody. Fiat přestal takové podniky obsazovat, a tak se Felice Nazzaro společně s Mauriziem Fabrym, Piladem Massuerem a Arnaldo Zollerem vrhl do výroby vlastních automobilů. Pánové založili v Turíně společnost Nazzaro & C. Fabbrica di Automobili. Image, kterou Felice získal jako závodní superstar, byla dost silná na to, aby se prvnímu vyráběnému typu dařilo obchodně. Nazzaro Tipo 2 s motorem se zdvihovým objemem 4,4 l a postranními ventily si našlo v roce 1912 své zákazníky. Závodní tým sice trpěl technickými problémy vozidel, ale přesto v roce 1913 vyhrál Felice Nazzaro podruhé Targa Florio a tentokrát na svém voze Nazzaro Tipo 2, když druhého v pořadí zanechal za sebou se ztrátou ne méně než tři hodiny! V roce 1920 zvítězil s vozem Nazzaro Tipo 2 Guido Meregalli v Targa Florio, když za sebou nechal o celých osm minut mladého a nadějného jezdce jménem Enzo Ferrari jedoucího na voze Alfa Romeo. O několik let později vylepšili v automobilce původní typ vozu a začali vyrábět Nazzaro Tipo 3. Nicméně automobilka nakonec zašla na úbytě v roce 1923. Rok předtím však již Felice Nazzaro obrátil svoji pozornost opět ke značce Fiat.

Znovu u FIATU

Fiat se stáhl ze závodů v roce 1912, opětovně nastoupil do kolotoče boje o vítězství na okruzích v roce 1921 a Felice Nazzaro se znovu dostal do formy i do továrního týmu. Týmovým kolegou mu tentokrát byl jeho bývalý mechanik-spolujezdec Pietro Bordino, který byl označován za nejrychlejšího jezdce světa. I tak ovšem ty opravdu důležité závody jezdil a vyhrával Nazzaro. V roce 1922 dvaačtyřicetiletý Ital vyhrál Grand Prix Francie, když jel tak dlouhý závod poprvé po devíti letech. Na rychlém okruhu u Štrasburku řídil Fiat 804/404 s dvoulitrovým šestiválcem. Za volantem seděl šest hodin, sedmnáct minut a sedmnáct sekund a odkroužil šedesát kol. Vyhrál s průměrnou rychlostí 127,460 km/h a dosáhl také nejrychlejšího kola s rychlostí 141,219 km/h. Z osmnácti startujících viděli cíl pouze čtyři. Druhý jezdec v pořadí, Pierre De Vizcaya s vozem Bugatti 30, měl ztrátu na vítěze téměř celou jednu hodinu. Pietro Bordino s druhým týmovým Fiatem skončil čtvrtý, když dvě kola před koncem musel odstoupit s prasklou zadní nápravou. 

Bohužel právě v okamžiku triumfu musel Felice Nazzaro slyšet zprávu z nejhorších. Třetí nasazený Fiat 804/404, který řídil jeho synovec Biagio Nazzaro, měl devět kol před koncem závodu těžkou nehodu v důsledku zlomené zadní osy s fatálními následky. Navíc prohlídka vítězného vozu po závodě odhalila prasklinu zadní nápravy i na Feliceho voze. Ve stejném roce o něco později se Nazzaro umístil druhý v Italské Grand Prix za týmovým kolegou Bordinem. Druhý byl také v Grand Prix Evropy 1923, a to byl jeho poslední významný výsledek v automobilových závodech. V důsledku smutku ze smrti své mladé ženy, která podlehla zraněním při automobilové nehodě, se Felice Nazzaro rozhodl v roce 1924, po nehodě na Targa Florio, odejít do závodního důchodu s dovětkem, že hlad po vítězství, který projevuje mladší generace jezdců, jako je Pietro Bordino, již není něčím, co by ho samotného naplňovalo a bavilo. Na konci roku 1924 uzavřel Fiat aktivity svého továrního závodního týmu a pověřil Felice Nazzara vedením oddělení existujících závodních vozů. Tato situace vydržela až do roku 1929, kdy Fiat opět upustil od aktivní i pasivní účasti v automobilových závodech. Felice Nazzaro zemřel tiše ve svém domě 21. března 1942 po dlouhé nemoci, bylo mu pouhých 59 let.

Převzato z časopisu

Fotogalerie