Baconin Francesco Domenico Borzacchini – Inspirace anarchismem

Závodil skvěle, získal nádherná umístění v mnoha závodech. Bohužel to však byla většinou druhá místa za lepšími italskými kolegy. Pokaždé ho porazil někdo z jeho přátel. Svoji smrt nalezl na okruhu v Monze, když úporně bojoval s přítelem o vedení v závodě.

Baconin Borzacchini se narodil 28. září 1898 ve městě Terni, region Umbria. Rodiče ho pojmenovali po ruském anarchistovi Michaili Alexandroviči Bakuninovi. Je pravdou, že jeho křestní jméno bylo na italské poměry poněkud výstřední, ale moc Borzacchinimu nesedělo. Především v době, kdy se v Itálii nosil zcela jiný politický styl, který měl k anarchismu opravdu daleko. Později, v roce 1930, když se Borzacchini setkal s italským korunním princem na závodním okruhu v Monze, nechal si změnit křestní jméno na Mario Umberto. Rozhodnutí ocenili především činovníci fašistické strany, kterým to původní agitátorské, příliš k prototypu italského hrdiny nesedělo. Je však pravdou, že Baconin se lépe pamatuje než Mario Umberto. Borzacchini nepatřil k bohatým závodníkům, naopak míval poměrně často hluboko do kapsy.

Ze začátku úspěšný

Když bylo mladému Borzacchinimu čtrnáct let nastoupil práci v servisních dílnách. Začala Velká válka a Borzacchini odešel na bitevní pole. Po návratu se dostal k oblíbenému závodění. Dříve však, než usedl za volant rychlých automobilů, začal závodil na motocyklech. A nebyl vůbec špatný. V roce 1926 přesedlal na „čtyři kola“ a během následujících dvou sezon vyhrál za volantem závodního stroje Salmson šest významných italských závodů do vrchu. Mezi nimi Etna Cup v sicilské Cataniii a v letech 1926 a 1927 též kategorii vozů s motory do zdvihového objemu 1100 cm³ na slavné Targa Florio. V obou ročnících porazil dalšího Itala, který se postupně proslavil na závodních tratích celého světa, Luigiho Fagioliho. Úspěchy vedly k nabídce, aby se připojil k týmu Maserati. V roce 1927 dobil palmu vítězství v závodech Terni-Passo della Somma a Coppa Della Collina Pistoiese. Následující rok přivedl tovární Maserati k vítězství v závodu do vrchu Coppa Gallenga v Rocca di Papa.

Za volantem šestnáctiválce

Rodolfo Maserati a jeho žena Carolina Losi měli sedm synů, nejstarší byl Carlo. Všichni, kromě Maria, byli zasaženi vášní pro automobilismus. Prvního prosince 1914 založili Alfieri, Bindo a Ettore v Bologni společnost Officine Maserati, jejímž hlavním podnikatelským programem bylo ladění závodních automobilů Isotta. Během Velké války společnost vyráběla zapalovací svíčky a pracovala na leteckých motorech Isotta. Když se válka chýlila ke konci Alfieri Maserati si otevřel servisní automobilovou dílnu a velmi brzy představil svůj závodní automobil se čtyřválcovým motorem. To bylo poprvé a tehdy také naposledy, od té doby Maseratiové vyráběli pouze závodní vozy s řadovými osmiválci. V roce 1926 založili bratři vlastní automobilku a do znaku si vybrali Neptunův trojzubec, který byl pro město Bologna nejen posvátný, ale též typický. Prakticky až do druhé světové války vyráběli pod značkou Maserati téměř výhradně závodní vozy. K výjimkám patřilo několik typů, které mohly být provozovány jak na závodních drahách, tak na silnicích, pořád ale šlo o závodní či sportovní vozidla.

K podpoře své značky a ke vstupu do „klubu výjimečných“ zkonstruovali pro rok 1929 jeden z první šestnáctiválcových motorů na světě. Konstruktér Piero Visentini použil dva řadové osmiválce z modelu Maserati Type 26B, které spojil do tvaru písmene „V“ pod velmi neobvyklým, ostrým úhlem 25 stupňů. Motory měly společnou klikovou skříň a společné rozvody, ale dvě samostatné klikové hřídele, které byly spojeny ozubeným soukolím. Vznikl tak čtyřlitrový (3961 cm³) šestnáctiválec s vrtáním 62 mm a zdvihem 82 mm, zapalováním Bosch nebo Scintilla, dvěma kompresory Roots a dvěma karburátory Weber. Při 5500 min^-1 byl motor schopen podat maximální výkon na hranici 285 k až 305 k což nebylo v roce 1929 zrovna málo, zvláště, když si ještě uvědomíme, že vlastní hmotnost vozu byla na hranici 1050 kg! Poprvé se Maserati V4 (označení dle zdvihového objemu motoru) představilo v druhé jízdě GP Monza v roce 1929. Alfieri Maserati se speciálem zajel skvělý rekord na jedno kolo s hodnotou 198,7 km/h, ale potom bohužel ze závodu odstoupil. Rekordní kolo vydrželo na Monze až do roku 1954. 

V den svých třicátých narozenin, 28. září 1929 ustanovil Baconin Borzacchini s vozem Maserati V4 světový rychlostní rekord na 10 kilometrů s letmým startem na okruhu v Cremoně s hodnotou 246,069 km/h. Ve stejném roce dokončil Borzacchini okruhové závody na Circuito di Alessandria a Tripoli Grand Prix na druhých místech. V roce 1930 byl Borzacchini s vozem Maserati V4 přihlášen do slavného závodu 500 mil Indianopolis jako jeden ze dvou neamerických jezdců. V automobilce připravili, na svou dobu, velmi neobvyklou aerodynamickou karosérii, vyměnili původní čtyřstupňovou převodovku za třístupňovou a demontovaly kompresory. Přesto, že motor neměl obvyklý maximální výkon, Baconin Borzacchini cítil, že by v USA mohl zabodovat. Bohužel však problémy se zapalováním motoru ho vyřadily dříve, než mohl rozehrát svůj závodní koncert – po šesti kolech z celkových dvou set musel odstoupit. Jako jistou drobnou náplastí na americký neúspěch bylo vítězství s Maserati V4 ve Velké ceně Tripolisu 1930 a další první místo v závodu do vrchu Pontedecimo-Giovi v Janově.

Druhá místa předplacena

Následující rok 1931 Borzacchini podepsal smlouvu se Scuderria Ferrari a stal se týmovým kolegou skvělého Tazia Nuvolariho. I když vyhrál závody na nevýznamném Circuito Avelino zbytek sezony byl ovlivněn absencí toho pověstného kousku „štěstíčka“ a především brilantním výkonem „Létajícího Mantovana“ Nuvolariho. Baconin Borzacchini v roce 1931 obsadil druhá místa v závodech Targa Florio i ve Velkých cenách Monzy, Itálie, Belgie a Francie. Od té doby se ale traduje jeho velké a nerozlučné přátelství s Taziem Nuvolarim. Rychlost tedy zde byla, ale ne tak štěstí. Borzacchini zkrátka nemohl jaksi vystoupit ze stínu rychlejších rodáků. V roce 1932 sice vyhrál se spolujezdcem Amadeo Bignamim pověstný závod Mille Miglia, ale byl opět druhý v GP Francie a Coppa Ciano, kde vodil skvělou Alfu Romeo P3, na GP Monza byl opět druhý. Ve velkých cenách Německa a Itálie v tomto roce získal třetí místa. Stále byl někdo lepší, buď Giuseppe Campari nebo Tazio Nuvolari. Ať Borzacchini dělal, co mohl, na roveň svých přátel a rivalů zároveň, se zkrátka nedokázal vyšvihnout. Důkazem bylo druhé místo v konečné klasifikaci v Mistrovství Evropy 1932, když jediným, kdo ho porazil, byl právě velký přítel Nuvolari.

Když se po sezoně 1932 společnost Alfa Romeo rozhodla opustit svět závodů automobilů a své speciály prodala Enzo Ferrarimu, Baconin Borzacchini následoval svého přítele Nuvolariho k Maserati. Sezonu 1933 začal, tak jak tu předcházející zakončil – druhým místem ve Velké ceně Tunisu za Nuvolarim. V dubnu byl znovu druhý ve Velké ceně Monaka, když nestačil na Achille Varziho s Bugatti. V německém podniku Avusrennen zaznamenal třetí místo, přičemž vítězem byl opět Varzi. Na závodech Targa Florio 1933, který se konal na Circuito Piccolo delle Madonie sice zajel absolutně nejrychlejší kolo, ale na konec ho ze závodu vyřadila havárie.  

Smrt na okruhu

V září však přišla černá neděle na okruhu v Monze, kde vyhasly hned tři životy věhlasných závodníků. Baconin Borzacchini chtěl konečně již jednou protrhnout smůlu a opět vyhrát velký závod. Následoval tedy příkladu Giusppe Campariho a nechal ze svého Maserati 8C vymontovat brzdy na předních kolech. Po startu druhé jízdy šel okamžitě do čela před přítele Campariho. Na protilehlé rovince mu to italský závodní souputník vrátil a Borzacchini se snažil v zatáčce Vedano Curve vybojovat ztracené první místo. Bohužel olejová skvrna na vozovce měla jiný názor, a tak nejdříve opustil trať v divokých přemetech Campari s Afla Romeo, která ho pod sebou okamžitě rozdrtila a za ním následoval Borzacchini s Maserati, kterému vůz při několikanásobném převrácení přerazil páteř. Ještě při převozu do nemocnice Ital žil, netrvalo však dlouhou a připojil se k mrtvému příteli Camparimu.

Jeden z nejlepších německých závodníků oněch let, Manfred von Brauchitsch, na osudný den vzpomíná: „Byli jsme na cestě k tenisovému turnaji a sázeli se, jak dopadá závod. Dal jsem se spojit se sportovními informacemi a prosil jsem o výsledky. Zvítězil Campari? Ne Campari je mrtev! Zvítězil Borzacchini? Ne Borzacchini je také mrtev! Nyní jsem již neměl odvahu se ptát, ale cítil jsem, jak mé ruce zchladly. Ba, co se to jen stalo? Bohužel ještě více. Czaykowsky uhořel! Tu jsem sluchátko odhodil a podržel si uši a nechtěl jsem již nic slyšet. To bylo příliš mnoho! Byly to jistě pekelné závody, tato strašlivá Monza 1933…“ Tak zahynul Baconin „Maria Umberto“ Borzacchini, čest jemu i ostatním. Když se jeho vůz šíleně roztancoval na olejové skvrně v jižní zatáčce motodromu Monza, převrhl se a pohřbil Itala pod sebou, bojoval Borzacchini o první pozici.

Převzato z časopisu

Fotogalerie