Mille Miglia 2019 – po směru šipky

Jak probíhá nejkrásnější závod s historickými vozy světa? Jak je třeba připravit vůz, na co se těšit a čeho se obávat? Opět jsme s kolonou Mille Miglia projeli celou Itálii…

Víkend v polovině května je z hlediska akcí věnovaných klasickým automobilům každoročně velmi nabitý. A my jsme se jako již tradičně rozhodli strávit jej ve společnosti závodu Mille Miglia, jenž se během let vyvinul v úchvatnou show dotýkající se celé Itálie. 

Stojíme v hale výstaviště v Brescii, kde už od pondělí 13. května postupně probíhají technické přejímky – jelikož startovní pole čítá kolem 450 vozů (včetně několika VIP, vojenských a partnerských posádek), celý proces trvá déle než dva dny. Opět se setkáváme s Pietrem Tenconim, veteránem Mille Miglia, jenž jezdí na soutěž od útlého dětství. Aby také ne, jeho dědeček soutěžil už v původních závodech, jež se odehrávaly v letech 1927 až 1957. Na letošní MM Pietro připravuje celkem 11 vozidel, které pronajímá. 

Příprava soutěžního automobilu je vzhledem k náročnosti trasy o délce přes 1500 km, rozmarům počasí a kvalitě (nebo spíš nekvalitě) italských silnic zásadní. Samozřejmostí jsou nové pneumatiky, brzdy, náplně i celková kontrola veškerých funkčních součástí vozu – zejména světlometů. Pietro navíc vybavil své vozy přídavným zapalováním. Není třeba připomínat, že téměř každý starý závodní/sportovní stroj využívá služeb servisního doprovodu, vybaveného vším potřebným, neboť opravy na trase nejsou ničím výjimečným. Staré automobily prostě péči vyžadují, zejména v momentech, kdy se od nich vyžaduje práce od úsvitu až do hluboké noci. 

Pietro se zaměřuje na menší, méně známé italské „garáže“, jejichž výtvory zpravidla neuvidíte jinde než při MM. V praxi to znamená, že řady vozů značek Ferrari, Maserati, Jaguar, Bugatti, Mercedes-Benz, Lancia, Bentley, Aston Martin, BMW, Porsche, Triumph a mnohých dalších doplňují zvučná jména malých, většinou dávno zaniklých italských automobilek – Cisitalia, O.S.C.A., Siata, Ermini, Staguellini, Moretti a tak dále. Tyto kreace vznikly většinou s využitím tehdejších čtyřválců Fiat s objemy od 750 do 1100 cm³.

Náš novinářský tým letos zvolil na cestu pohodlné švédské kombi, Volvo V60 s motorem T6. Výkon 228 kW (310 k) při hmotnosti 1,8 tuny je pro úspěšné zvládnutí -závodu „slušné minimum“, zatímco pohodlný interiér a komfort vozu oceňujeme už při přesunu do Brescie. Organizace letos výrazně zpřísnila pravidla pro udělování akreditací, zcela pochopitelně proto, aby se mezi závodníky nepletli novináři s moderními vozy. My své nálepky na kapotu a boky dostáváme, letos jedeme už po osmé… 

Další známý, Michael Stehle, těsně před akcí dokončil renovaci velmi vzácného Fer-rari 375 MM Pinin Farina Spider z roku 1953. Úchvatný roadster vytváří malým italským kreacím výrazný kontrast – je totiž poháněn motorem V12 o objemu 4,5 litru, který dosahuje výkonu kolem 257 kW (350 k). Při hmotnosti 900 kg to znamená brutální dynamiku, navíc doprovázenou velmi hlasitým projevem výfuku. I on se připravil důkladně – na rozdíl od mnohých totiž nemá žádnou střechu, takže základem je kvalitní oblečení (většina startujících využívá outdoorové bundy, někdo pilotní, jiní zase igelitové pláště). Dalším důležitým prvkem jsou i kvalitní ruční svítilny – u jednoho vozu v noci posloužily dokonce jako přídavné světlomety. Stejně jako většina ostatních, i Michael považuje za zásadní úspěch vůbec dojet do cíle, což ale neznamená, že se v náročných testech přesnosti nebude snažit získat cenné body. Ovšem šanci na vítězství stejně reálně nemá. Vozy startující na Mille Miglia jsou totiž rozděleny do kategorií dle stáří a historické význačnosti, sportovní výbavy a třídy, podle čehož se jim výsledky následně násobí koeficientem. Vítězí posádka, která během čtyřdenní pouti z Brescie do Říma a zpět zvládne nejpřesněji průjezd testy přesnosti a zároveň nenachytá penalizace při časových a průjezdních kontrolách. 

V praxi to není vůbec jednoduché – letos na posádky čekalo celkem 112 testů přesnosti, většinou poskládaných za sebou po čtyřech či pěti. Až na výjimky na náměstích velkých měst se jednalo většinou o úseky o délce stovek metrů či několika kilometrů. Stejně jako u českých či evropských setinových rallye se posádky snaží trefit v testech na setiny sekundy přesně. Jejich výsledek se ale relativně složitým způsobem přepočítá na základě zmíněného koeficientu (od 1,80 po 1,50), až následně je získán finální výsledek. Vítězí tedy posádka s nejvyšším počtem bodů, zatímco na většině soutěží jde o to získat jich co nejméně.

I když někteří spoléhají v podstatě pouze na mechanické stopky (takových je ale jen několik), stále více posádek má své vozy -vybavené složitými přístroji, určenými k přesnému měření vzdálenosti a času. Nechybějí komplikované tripmastery, digitální počítadla, stopky ani další doplňky. Pro správné zvládnutí náročných testů jsou zásadní, ovšem technika nerozhoduje – stále to je hlavně souhra řidiče a spolujezdce. Vzhledem k náročnosti trasy, kdy například páteční etapa měří 600 km, musí členové posádky většinou zvládat obě role, aby závod vůbec dokončili se slušným výsledkem. 

Přejezdy mezi jednotlivými etapami probíhají samozřejmě v provozu, neboť by nebylo reálné zavřít kvůli MM polovinu Itálie. To znamená, že kromě samotných testů se musí závodníci popasovat i s italským provozem, pro nějž je typické, že téměř na kaž-dé křižovatce nějaká Panda s postarší dámou prudce brzdí a odbočuje doleva. Důležitými pomocníky na trase jsou nejen tzv. pace cars (na každých 50 závodních vozů jeden), ale také vozy a motocykly italské policie. Ta zajišťuje zejména průjezdy centry měst, ale často pomáhá i při objíždění kolon protisměrem nebo zajištěním křižovatek – kolona MM má totiž přednost, takže většinou ignoruje červenou barvu na semaforu.

Pokud se týmu vše podaří a nepřijde nějaká nepříjemnost (několik vozů každoročně skončí rozbitých nebo v horším případě nabouraných), může v Brescii očekávat sladkou odměnu v podobě průjezdu cílovou rampou. I přes značné vyčerpání je na soutěžících v cíli vidět ohromná radost a zadostiučinění z toho, že zvládli náročnou jízdu Itálií. Letos se nejlépe zadařilo posádce Giovanni Moceri a Daniele Bonetti s Alfou Romeo 6C 1500 SS z roku 1928, kteří nasbírali 74 752 bodů. Druhé a třetí místo patří šampionům let minulých: stříbro posádce Andrea Vesco a Andrea Guerini, opět s Alfou Romeo 6C, tentokrát však s modelem 1750 SS Zagato z roku 1929. Nasbírali 73 611 bodů. A konečně, bronz si letos odnesla posádka Juan Tonconogy a Barbara Ruffini s Bugatti Type 40 z roku 1927, a to i přes nevýhodnější koeficient 1,75. Zatímco první dvě posádky jsou italské, Juan a Barbara pocházejí z Argentiny.

Mille Miglia je ohromná show, která každoročně láká řadu známých osobností nejen z automobilového světa, ale i módy, průmyslu, politiky a umění. Nás zajímají hlavně závodníci, kteří „nejkrásnější závod světa“, jak MM označil kdysi dávno Enzo Ferrari, navštěvují pravidelně. Během letošní edice bylo možné pozdravit zvučná jména historického motorsportu, objevili se například Arturo Mezzario, Giancarlo Fisichella, Romain Dumas, Carlo Cracco, Jochen Mass nebo Miki Biasion.

Letošní rok se také nese v duchu oslav studia Zagato, což se projevilo i při MM. Ve zvláštní kategorii se na startu objevilo několik velmi vzácných a přitažlivých vozů, které jinde také těžko spatříte. Velký zájem publika vyvolaly třeba Alfa Romeo TZ3 Stradale, Porsche Carrera GT Zagato nebo celá řada různých Aston Martinů, v čele s trojicí vzácných modelů Vanquish Zagato Shooting Brake. Všechny vozy se značkou Zagato projely s kolonou celou Itálií. V Modeně se slavilo něco trochu jiného – exkluzivní expozice připomněla 20 let od vzniku prvního projektu Horacia Paganiho: Zondy. Na výstavě nechyběla závodní Zonda R ani aktuální model, Huayra.

Závod byl opět velmi náročný, navíc v prvních dnech bylo velmi chladné počasí. V Římě ho vystřídalo příjemné teplo, doprovázené jen slabým větříkem, zatímco v poslední etapě nad Boloňou byla obloha zahalena hustými mraky, z nichž intenzivně pršelo. Dojezd do cíle byl potom sice šedivý, ale aspoň bez výraznějších přeháněk. 

Stejně jako každý rok, i letos to byla podívaná, na kterou nejde zapomenout. Je snad samozřejmým snem každého z nás, že by se závodu rád účastnil, ovšem tak jednoduché to není. Za prvé je třeba mít k dispozici historicky dostatečně význačný vůz (účastnil se některého z původních závodů), za druhé je nutné disponovat dostatečným finančním zázemím (jen samotné startovné činí 8500 eur) a za třetí není snadné se mezi 430 vyvolených dostat – na čekací listině bylo letos dalších 108 posádek. I přesto doufáme, že se na některé z příštích MM objeví na nějakém z vozů i česká vlaječka.

Převzato z časopisu

Fotogalerie