Luigi Colani (1928 – 2019) – kouzlo designu

Luigi Colani měl neobyčejný záběr, navrhoval snad všechno od porcelánu až po automobily, letadla a lokomotivy...

Německý designér Luigi Colani dobyl obchodní úspěchy především v oborech, jejichž produkty nejsou tak technicky náročné jako automobily; získané finanční prostředky však nikdy neváhal vložit do vizí dopravních prostředků. A tak během svého dlouhého života představoval neobvyklé motocykly, automobily, vznášedla, plavidla, letadla a lokomotivy, ale také boty, brýle, oděvy, šperky, hodinky, kamery, kompletní interiéry, nábytek, porcelán, keramiku a další. Jeho cesta k designu budoucnosti skončila po 91 letech. Po delší nemoci zemřel 16. září 2019 v Karlsruhe. 

Designérská kariéra Luigiho Colaniho je spojena s mnoha slavnými značkami, a to nejen automobilovými. Věhlasný designér se stal legendou pro svoje futuristické návrhy především v Japonsku a později v Číně, kde po léta pracoval, stejně jako v Německu, Francii, Itálii, Švýcarsku, USA, Mexiku a dokonce v Rusku (měl spolupráci s automobilovým institutem NAMI ještě za existence komunistického režimu). V roce 1970 přesunul své studio na zámek Harkotten ze 17. století, jenž leží nedaleko Münsteru. Tam měl více místa pro svou tvorbu, vstával nejpozději v šest a celý den pracoval. Není snad významné firmy, která by s ním nenavázala spolupráci. Vzpomeňme třeba Volkswagen, BMW, Ford, Fiat, Alfu Romeo, Ferrari, Mercedes-Benz, Rondeau, Boeing, VFW-Fokker, Villeroy & Boch, Grohe, Sony, FN Herstal, Citizen, Rosenthal, Canon, Goodyear, Castrol atd. 

Publikace japonského časopisu Car Styling, kriticky shrnující jeho práce, mu otevřely dveře k japonským klientům. V roce 1981 opustil svůj zámek a pracoval v Japonsku, než se znovu vrátil do Evropy (nejprve do švýcarského Bernu, pak do francouzského Toulouse a domů do Karlsruhe). Po pádu železné opony se zajímal o spolupráci směrem na východ, navázal na kontakty s moskevským výzkumným střediskem NAMI z osmdesátých let, vystavoval v Drážďanech, přestylizoval Trabanta 601 a při setkání na aerosalonu IFMA 1990 v Hannoveru se zajímal o kontakty na naši nejstarší automobilku („Udělám vám novou Tatru,“ prohlašoval). Myslel to vážně, ale pak místo Tatry navrhl znovuzrození východoněmecké značky Horch a vzdal hold režiséru perestrojky Michailu Gorbačovovi studií terénního vozu Lada Gorbi. 

Samozřejmě, během své tvůrčí činnosti se věnoval především spotřebním předmětům, jejichž zavedení do výroby nebylo tak složité a byly zdrojem jeho příjmů. Odvážné kreace dopravních prostředků ho však proslavily nejvíc. Lutz (Luigi) Colani se narodil 2. srpna 1928 v Berlíně jako syn filmového architekta z italsky mluvící části Švýcarska; jeho matka pochází z Varšavy. Čtyři roky studoval obory malířství a sochařství na berlínské Akademii umění, jež ho přitahovaly už od dětství. Čtyři děcka Colaniho rodiny totiž nedostávala hračky, ale jen množství papíru, dřeva a lepenky, také tužky a vodové barvy, takže si vyráběla hračky sama, nemluvě o Luigiho vášni pro kresby a malby. V devatenácti se vypravil do Paříže. Snil o práci automobilového designéra, ale skončil v agentuře Propag, kterou vedl Jean Terramorsi, pozdější šéf závodního týmu Renault. Pracovali pro francouzského Forda, dostal na starost zlom firemního časopisu Revue Vedette, začal kreslit a pronikl do magazínu L’Automobile. V roce 1953 postavil ve výzkumném oddělení továrny Simca svůj první vůz, prototyp kupé s laminátovou karoserií. 

Po návratu do Německa založil vlastní studio a pustil se do sportovních vozů. Tehdy byly v módě stavebnice na plošinový rám Brouka VW 1200, ta jeho měla slušný obchodní úspěch. Prodávala se jako Colani GT 1200 Spider. Ve druhé polovině šedesátých let představil koncepci C-Form, tedy vůz-křídlo, u níž využití obráceného profilu leteckého křídla zvyšuje přítlak k vozovce, tedy princip, jenž se na dlouhá léta stal pravidlem ve formuli 1 (tzv. wing-cars). Nové aerodynamické řešení se pokusil uplatnit na voze March 721 německého týmu Eifel-land F1, ale pro nedostatek finančních prostředků vývoj nedokončil. Na zakázku Forda však postavil kupé GT80 podle tohoto principu, první z dlouhé řady supersportovních vozů. Vedle závodních automobilů se specializoval na aerodynamicky účinné tvarování karoserií, a to zejména pro snížení spotřeby paliva. Památná je přestavba Citroënu 2 CV, s nímž jeho jezdec dosáhl spotřeby přesně 1,7727 l/100 km při průměrné rychlosti 66 km/h (ujel opravdu 100 km na německém polygonu). Další byla série tvarově optimalizovaných Volkswagenů, z nichž největší pozornost vzbudilo Turbo-Polo Coupé (1978), které testoval magazín Stern. Následovaly návrhy pro Audi, BMW a Porsche, ale možná byly příliš futuristické, takže kromě zájmu na výstavách se sériové výroby nedočkaly. 

Luigi Colani vytvořil celkem sedm avantgardních návěsových souprav Truck of Future, jež vzbudily obrovskou pozornost. V programu Automorrow 1993 vytvořil sérii ekologických i rekordních vozidel budoucnosti, jež představil na solné pláni v Bonneville (UT) pod jménem Utah s pořadovými čísly 1 až 14. Nabídka zahrnovala vše od kompozitového velocipedu s ležícím jezdcem a plnou kapotáží až po rekordní automobil ve stylu Blue Flame; v jejím středu byly lidové vozy (aerodynamický na základě Citroënu 2 CV s dvouválcem 602 cm³), ale i supersporty ve stylu Chevrolet Corvette v úpravě C-Form, samozřejmě s vidlicovým osmiválcem 6,3 litru o výkonu až 607 kW (825 k). 

Luigi Colani vytrvale pracoval do konce života. Před svými devadesátými narozeninami v Karlsruhe nadále prohlašoval Mein Welt is Rund (Můj svět je kulatý), což se prolínalo jeho designem po celý život. Byl prvním designérem, jenž prodával produkty pod vlastní značkou, ale navrhl i tvary legendárního fotoaparátu Canon T90 a dokonce modré uniformy hamburské policie! Jeho díla na dvou, čtyřech i více kolech se většinou do sériové výroby nedostala, na to byla příliš výstřední. V oblasti spotřebního zboží však byl úspěšnější. Například pro českou firmu Grund vytvořil grafický design koupelnových předložek a koberečků, které se prodávají dodnes.

Převzato z časopisu

Fotogalerie