JEAN-PIERRE WIMILLE – POVÁLEČNÁ HVĚZDA FRANCIE

Druhá světová válka zasáhla do osudu mnohých a znamenala téměř pokaždé dramatický zvrat v jejich životech, piloty závodních strojů nevyjímaje. V letech 1937 a 1939 zvítězili francouzští jezdci ve slavném závodě 24 hodin Le Mans s vozy Bugatti zvanými „Tank“. Velmi rychle pak nadešla doba, kdy museli použít jiné tanky, a nebylo to nic moc.

Zatímco německá a italská předválečná závodní esa svým způsobem unikla válečné vřavě, někteří francouzští a britští jezdi byli zataženi do této nechutné a velmi nebezpečné mašinérie naplno. 

Tři velmi dobří předváleční závodníci neváhali nasadit své životy ve válce na straně spojenců, Jean-Pierre Wimille (26. 2. 1908 – 28. 1. 1949), Robert Benoist (20. 3. 1895 – 9. 9. 1944) a William Grover-Williams (16. 1. 1903 – únor nebo březen 1945, známý pod závodnickou přezdívkou „W. Williams“). Nejhorší období lidstva ve dvacátém století přežil jen první z nich. Závodil, bojoval, unikl z německého vězení, znovu závodil, aby se stal zářící hvězdou poválečných závodů a nakonec zahynul za volantem závodního speciálu.

Zatímco Robert Benoist jako člen hnutí odporu a francouzský občan položil život 9. září 1944 v Buchenwaldu u W. Williamse je jeho konec nejasný. Byl Brit a jako takový se dostal do  tábora v Sachsenhausenu. Podle jedněch svědectví byl popraven 18. března 1945 přímo v táboře. Podle druhých svědectví byl odvezen do Berlína na velení gestapa, kde byl vyslýchán ve spojitosti se sabotážními akcemi německých antinacistů. Dokonce existuje názor, že válku přežil a uchýlil se do ústraní pod novou identitou, nicméně k tomuto tvrzení neexistují hodnověrné důkazy.

Vždy naplno

Nejmladší z tria, které za druhé světové války velmi aktivně pracovalo v hnutí odporu (Résistnace Intériuure Francaise), Jean-Pierre Wimille se narodil v Paříži 26. února 1908. Jeho otec byl motoristickým dopisovatelem známých francouzských novin Le Petit Parisien a pařížského vydání New York Herald. Není tedy divu, že malý Jean-Pierre propadl velmi rychle kouzlu rychlosti a automobilových závodů. Mladý Jean-Pierre se chtěl stát námořníkem, ale vojenská služba ho nakonec zavála do války na severu Maroka. Kromě jiného zde působil jako řidič štábního vozu. Do Francie se vrátil v polovině roku 1927. Jeho prvním vozem byla tříkolka Morgan, kterou ale záhy rozbil. 

Ve dvaadvaceti letech vstoupil do kolotoče závodů na soukromém voze Bugatti 37A, který zakoupil společně s kamarádem. Velkou cenu Francie v Pau 1930 nedokončil pro závadu na motoru. 

Jeho první velké úspěchy přišly v roce 1932. Nejprve vyhrál na Bugatti T51 závod do vrchu La Turbie. Poté přišel triumf s vozem Alfa Romeo Monza ve Velké ceně Lorraine. Ve stejné sezóně ještě zazářil na Velké ceně Oranu s Bugatti. 

Poté jej závodnické štěstí poněkud opustilo. Řekněme, že paběrkoval, aby během tří následujících let vyhrál pouze Velkou cenu Alžíru 1934 na okruhu Bouzareah s vozem Bugatti T59. 

Ovšem sezóna 1936 byla opět Wimillovi příznivě nakloněna. Již v lednu zaznamenal druhé místo na GP Jižní Afriky konané na okruhu Prince Jiřího v East Londonu v JAR. Navíc byly pro tuto sezonu všechny velké francouzské závody vypsané také pro třídu sportovních vozů a Wimille čtyři z nich slavně vyhrál včetně Velké ceny Francie na okruhu v Monthéry (na speciálu Bugatti T57G Tank se střídal s Raymondem Sommerem, vyhráli s průměrnou rychlostí 125,228 km/h), všechny na voze Bugatti. Se speciálem Bugatti T57G Tank Jean-Pierre Wimille vyhrál o týden později, 7. 7. 1936, také Grand Prix de la Marne organizovanou Autoklubem Champagne na okruhu Reims-Gueux, a to tentokát průměrnou rychlostí 140, 245 km/h.

Hrůza v Daeuville 1936

Mezi vítězné Wimillovy závody v roce 1936 patřil i hrůzný podnik GP Deauville 1936, při němž ve dvou na sobě nezávislých haváriích zahynuli jezdci Raymond Chambost a Marcel Lehoux (3. 4. 1888 – 19. 7. 1936). Nejprve Chambost otočil své Maserati v jedné ze zatáček koly vzhůru a zaplatil za to v nemocnici svým životem. Po třech čtvrtinách závodu došlo k dalšímu tragickému incidentu. Giuseppe „Nino“ Farina s Alfa Romeo 8C (1935) chtěl předjet Marcela Lehouxe jedoucího s dvoulitrovým vozem E.R.A. B o celé jedno kolo. Bohužel při předjížděcím manévru zachytil předním kolem o zadní kolo Lehouxva vozu. Následek byl nevyhnutelný. Oba dva jezdci se v divokých kotrmelcích svých speciálů poroučeli mimo trať. E.R.A začala hořet a Lehouxovi nebylo již pomoci, zatímco Farina jako zázrakem vyvázl pouze s drobným zraněním. Ze šestnácti vozů na startu dojely pouze tři do cíle. 

Jean-Pierre Wimille (Bugatti T59, 3,3 l) první, Charles Martin (Alfa Romeo Tipo B, 2,9 l) druhý a José de Vilapierrna (Alfa Romeo Tipo B, 2,9 l) třetí. Raymond Sommer zlomil u své Alfa Romeo Tipo B zadní nápravu, Giuseppe Farina havaroval, Robert Benoist s Bugatti T59 havaroval, Renému Dreyfusovi zkolaboval v jeho přeplňované Alfa Romeo 8C motor...

Ještě v roce 1936 odjel Jean-Pierre Wimille do USA na Long Island, aby se zde zúčastnil pověstného závodu o Vanderbiltův pohár. Opět s vozem Bugatti T59 skončil na druhém místě za vítězem Taziem Nuvolarim s vozem Alfa Romeo 12C-36, který startoval z osmé pozice. A to ještě Nuvolariho Alfa jela celý závod jen na jedenáct válců! Přesto na Wimilla Nuvolari „udělal“ ve třistamílovém (480 km) závodě osm minut. V rámci objektivity je třeba zmínit, že Wimille startoval z pozice čtrnácté.

Vítězství v Le Mans

V roce 1936 přivedli Ettore Bugatti a jeho syn Jean na světlo světa závodní variantu civlního supersportovního vozu Bugatti T57. Speciál s přísně aerodynamickou karosérií zahalující kompletní šasi nesl typové označení T57G. Díky vnějším tvarům si záhy vysloužil přezdívku Tank. Vlastně to bylo podruhé v historii vozů Bugatti – jako první tak byl označen (Tank de Tours) stejně
tak skvělý závodní speciál T32 z roku 1923.

A Wimillova hvězda opět zazářila, když v roce 1937 vyhrál závod 24 hodin Le Mans na osmiválcovém Bugatti T57G Tank (zdvihový objem 4,7 l, 72 mm x 100 mm, přeplňovaný kompresorem, maximální výkon 150 kW/200 k) s Robertem Bentoisem v týmu Rogera Labrica. Bohužel ani tento závod se neobešel bez fatální havárie, při které vyhasly životy hned dvou jezdců Brita Pata Fairfielda a Francouze Reného Kippeurta. Ettore Bugatti se rozhodl, že se do Le Mans vrátí závodit se svými vozy až tehdy, kdy bude čas vítěze lepší než čas posádky Wimille-Bentois z roku 1937.

V roce 1938 zvítězil ve Le Mans vůz Delage, ale s horším časem než posádka Bugatti v loňském roce. Jean, syn Ettoreho tedy musel otce velmi přemlouvat, aby přehodnotil své rozhodnutí a poslal do boje v roce 1939 do Le Mans opět svoje vozy.
Le Patron nakonec souhlasil, ale s podmínkou, že pojede jen jeden vůz a své rozhodnutí okomentoval typickým výrokem: „Protože je vítěz jen jeden, musí naše jedno vozidlo více než dostačovat“.

A tak když se již nad Evropou stahovaly válečné mraky, dal o sobě Jean-Pierre Wimille opět vědět. Společně s Pierrem Veyronem se postavili v závodě 24 hodin Le Mans 1939 šesti Talbotům (4,5 l), osmi vozům Delahaye (šest modelů 135 MS a dva s motory o zdvihovém objemu 3 l), skvělé Alfa Romeo 2500 SS pilotované Raymondem Sommerem a dvěma Super Lagondám V12 (4,5 l).

Jenže během druhého tréninku došlo k technickým problémům. U Tanku odešel motor a vše se zdálo být ztraceno. Wimille, Veyron i Jean Bugatti usoudili, že do závodu vůbec nenastoupí. Nicméně hlavní mechanik týmu Robert Aumaitre byl jiného mínění. Zavolal do Molsheimu a objednal „pronto“ náhradní díly, ty dorazily do Le Mans akorát tak na čas, že motor mohl být opraven. Zajímavostí je jistě fakt, že náhradní díly byly expedovány Le Patronovým vlastním Autorailem (samostatným železničním motorovým vozem).

V závodě samotném to vypadalo s týmem Bugatti všelijak, ale poté, co odstoupil Louis Gerard s vozem Delahaye, dokázal Jean-Pierre Wimille přivést Bugatti vítězně do cíle. Uzavřel tak první kapitolu závodu 24 hodin Le Mans vítězstvím společně s Pierrem Veyronem opět pro značku Bugatti tentokrát ovšem s vozem postaveným na podvozku T57C s karosérií ve stylu Tank rychlostním průměrem 138,88 km/h. 

Tento, mimochodem podstatně delší vítězný vůz, než byl T57G Tank z roku 1936, si vzal 11. 8. 1939 na testovací jízdu Jean Bugatti a tragicky zahynul. V rychlosti okolo 200 km/h na veřejné silnici strhl volant, aby nepřejel opilého cyklistu. Výsledkem byl náraz do stromu a nevyhnutelná smrt, bylo mu pouhých 30 let. Vozidlo nebylo již nikdy opraveno do původní podoby. Celkem byly vyrobeny tři kusy (2 + 1) těchto zajímavých závodních vozidel. Do dnešní doby přežilo jen jedno – výrobní číslo podvozku 57367.

A ještě jedna zajímavost navíc. Později šéfmechanik týmu Bugatti Robert Aumaitre prozradil, co všechno s motorem vítězného vozu musel provést. V Molsheimu posadili do vlaku směr Paříž mechanika s požadovanými písty. Robert Benoist vyrazil z Le Mans do Paříže na Gare de l’Est, aby vyzvedl „horkou“ zásilku. Jenže nové písty byly větší. Aumaitre se však nevzdal a po celých dlouhých dvanáct hodin horečně pracoval v místní strojní dílně na úpravě bloku motoru. Veyron měl na starosti donášku studené kuchyně, protože mechanici se v práci nezastavili a na solidní oběd nebylo ani pomyšlení. Aumaitre dokončil úpravy bloku motoru někdy kolem půlnoci z pátka na sobotu. Na chvíli si mohl zdřímnout, než ostatní sestavili motor dohromady a zastavěli ho do vozu. V sobotu v sedm hodin ráno vzal Benoist vůz na krátkou projížďku. Poté byl vyslán Veyron, aby s vozem „udělal“ dalších sto či dvě stě kilometrů, rozhodně ale měl být v 11 hodin dopoledne zpět. Vůz byl připraven v poledne a ve čtyři hodiny odpoledne se startovalo. „Dostali vůz s motorem po dvěstě kilometrovém záběhu a stejně zvítězili a ještě v rekordním čase!“, glosoval na závěr vyprávění Robert Aumaitre, ten který zachránil vůz i čest značky Bugatti.

Nervy jako špagáty

Později v létě roku 1939 nastoupil Jean-Pierre do řad francouzské Armé de l’Air. Počátkem války se seznámil s Christine „Chris“ de la Frassagne. Po kapitulaci Francie ani okamžik nezaváhal a zapojil se aktivně do hnutí odporu přes britskou instituci Special Operations Executive (existovala od 22. 7. 1940 do 15. 1. 1946 v síle cca 13 000 mužů a žen, jejichž hlavné činností byla špionáž, sabotáže a speciální metody průzkumu, přezdívalo se jí The Baker Street Irregulars, Churchill’s Secret Army či Ministry of Ungentlemanly Warfare). 

V roce 1944 se Wimillovi podařilo uniknout z téměř jistého zatčení gestapem. Proskočil přízemním oknem obklíčeného statku Benoistových, kde byly ukrývány zbraně pro hnutí odporu. Vběhl mezi rychle jedoucí vozidla na silnici a za náspem se ukryl ve studené strouze. Pouze s nosem nad hladinou se hodiny ukrýval před pátrajícími okupanty. Později přešel frontu a dal se k Američanům, dokonce se mu povedlo ještě před koncem války vzlétnout k bojovému letu.

Jeho milé se podařil podobný husarský kousek, když se dostala se skupinou deportovaných na pařížské nádraží Gare de l’Est. Pronikla nepozorovaně až k vozidlu Červeného kříže, kde si oblékla bílý plášť, údajně jí ho poskytla sestřenice, které zcela náhodou byla zapojena do roznášky potravin. S nervy jako špagáty neohroženě rozdávala sendviče svým spoluvězňům do té doby, než mohla být příslušníky Červeného kříže vyvezena z nebezpečné oblasti. 

Hrdina Paříže

I když během třicátých let Francouzi své vedoucí postavení v aumobilových závodech ztratili, zůstalo jim staré nadšení pro jejich organizaci. Po druhé světové válce měla celá Evropa mnoho starostí. K postiženým patřila i Francie, přesto však to bylo právě zde, kde byl uspořádán první poválečný závod. „Velká cena osvobození“ pořádaná v bouloňském lese u Paříže 9. září byla prvním poválečným a také jediným větším závodem roku 1945. Pořadatelům se podařilo obejít předpisy o hospodaření s benzínem a přivedli na start početné pole jezdců na nejrůznějších předválečných vozech. Závod se jel podle tzv. „volné formule“ (Formula Libre), tj. bez jakéhokoliv omezení pro závodní vozy. V závodě zvítězil Jean-Pierre Wimille na Bugatti T59/50B s motorem 4,7 l. Byl bouřlivě oslavován. Nejen proto, že zvítězil v prvním poválečném závodě, ale především proto, že byl jedním z největších francouzských válečných hrdinů. Stal se vedoucím činitelem hnutí odporu a sloužil jako důstojník v severní Africe. Na konci druhé války se Jean-Pierre Wimille oženil se slečnou Christiane de la Fressagne a na začátku roku 1946 se jim narodil syn Francois. 

Pro roky 1946 až 1948 se Jean-Pierre Wimille stal továrním, jediným neitalským, jezdcem Alfa Romeo. Své nejlepší závodnické roky pravděpodobně ztratil sice v době druhé světové války, avšak pokud by bylo v letech 1947 a 1948 vypsáno evropské či světové mistrovství v závodech automobilů, byl by zcela jistě jeho vítězem v obou ročnících. 

V roce 1946 Jean-Pierre navrhl, zkonstruoval a nechal vyrobit pod značkou Wimille první osobní automobil s motorem vzadu a nezávisle zavěšenými koly (na projektu svého „lidového“ vozu prý pracoval během válečných let). Do roku 1950 vzniklo zhruba osm kusů těchto vozidel. První s motorem Citroen, později byly automobily osazovány vidlicovými osmiválci Ford.

Druhý vrchol

V roce 1946 vyhrál v rámci Formule Libre na tovární Alfa Romeo 8C-308 Coupe de la Résistance, Grand prix du Roussillon a Grand Prix de Bourgogne. S Alfa Romeo 158 potom také první jízdu Grand Prix národů v Ženevě. 

V roce 1947, již v době nových technických předpisů pro formulové vozy, exceloval stále jako tovární jezdec Alfa Romeo v GP Švýcarska a Belgie, kde vždy přivedl k vítězství skvělou Alfu Romeo 158. 

V roce 1948 byl ještě lepší, vyhrál GP Francie a Itálie na Alfa Romeo 158 a další dva menší evropské závody: Monzu a Valentino GP. Byl druhý v závodě ve Švýcarsku, při jehož tréninku se zabil skvělý Achile Varzi. Protože se automobilka Alfa Romeo rozhodla pro rok 1948 neúčastnit Argentínské Temporady, tak si Jean-Pierre Wimille vybral pro tento závod vůz Simca-Gordini 15C s jeden a půl litrovým motorem s nímž vyhrál již v roce 1947 Coupe de Paris a v roce 1948 GP Rossario.

Bohužel následujícího roku se mu stal osudným trénink na závod GP v Palermo Parku v Buenos Aires. 28. ledna 1949 v pět hodin, třicet minut vyrazil na závodní trať k prvnímu tréninku. Několik neukázněných diváků snad přebíhalo přes trať. Jean-Pierre musel v zátáčce u městského gofového klubu prudce přibrzdit, když jej navíc ještě oslnilo ostré slunce. Simca-Gordini se stala neovladatelná, trefila bokem balíky slámy, vznesla se a opustila trať, poté trefila strom. Jean-Pierre Wimille zemřel při převozu do nemocnice. Jeho ostatky byly uloženy na hřbitově Cimetiére de Passy v Paříži. V Porte de Dauphine v zatáčce k Bois de Boulogne má Wimille postaven pomník.

Převzato z časopisu

Fotogalerie