Barkas – Kleintransporter V 901/2 – Od Frama k Barkasu

Malé užitkové automobily Barkas patří k charakteristickým zástupcům automobilové produkce někdejší Německé demokratické republiky (NDR)...

Počátky působnosti kdysi známé německé značky Barkas, ve své době agilního výrobce malých užitkových vozů, úzce navazují na existenci bývalé továrny Framo, založené počátkem dvacátých let v saském Frankenbergu. O zrod podniku se zasadila jedna z významných postav automobilové a motocyklové historie v mezi­válečném Německu, průmyslník dánského původu Jörgen Skafte Rasmussen, zakla­datel DKW, který 28. dubna 1923 otevřel v budovách bývalých kasáren svůj další podnik Metallwerke Frankenberg/Sa, GmbH. Za existence podniku, jenž vešel roku 1930 do historie pod označením Framo, bylo od roku 1927 uvedeno několik typů nákladních tříkolek, které se v krátké době dodávaly i s osobními karoseriemi.

Ještě ve druhé polovině třicátých let rozšířila firma Framo výrobní program o lehké, ale již plnohodnotné a provozně nenáročné užitkové automobily, mezi něž se už v roce 1939 zařadil typ V 501. Framo V 501 přišel do výroby v nevhodný čas, jako vzor levného a výrobně nenáročného vozidla o užitečné hmotnosti 750 kilogramů by měl v mírové době velmi slibnou perspektivu, té se však v poněkud pozmě­něné podobě dočkal až o bezmála deset let později. První série V 501 poháněl před ­válkou známý dvoudobý dvouválec 500 cm³, překonstruovaný na chlazení kapalinou. ­Vývojové oddělení závodních motocyklů DKW ze Zschopau ale připravilo úplně jiný motor, dvoudobý kapalinou chlazený dvouválec se čtyřmi písty (tzv. U-Motor), který se od roku 1941 montoval do série značené Framo V 501/2. I přes skutečnost, že se ­podnik od počátku války musel podílet na zbrojním programu, podařilo se vyrábět původní V 501 až do roku 1943.

Koncem války přešla automobilka Framo pod americkou vojenskou správu, kterou vzápětí vystřídalo velení sovětské armády. Tak jako řada jiných strojírenských podniků, dodávajících v době války válečný materiál, potkal závod v Hainichenu stejný osud. Na základě reparací bylo strojní vybavení z velké části demontováno a odvezeno; podnik, který v roce 1939 stihl vyrobit 5750 auto­mobilů, měl nyní pouhých padesát zaměstnanců. Více jak tři roky se zabýval přidruženou výrobou ručních vozíků, koloběžek i kuchyňského a zemědělského nářadí, aby od roku 1947 obnovil produkci náhradních dílů.

Politické změny ve východní části Německa, ustanovené poválečným rozdělením Evropy vítěznými mocnostmi, vyústily k postupnému zestátnění většiny firem. Všechny výrobní kapacity motorových vozidel, příslušenství i náhradních dílů přešly pod státem řízenou průmyslovou organizaci IFA (Industrievereinigung FAhrzeugbau). Závod Framo byl zestátněn 17. dubna 1948. Když na podzim 1949 oslavovali zaměstnanci dokončení prvního poválečného (z uspořených dílů smontovaného) vozu V 501/2, naskytl se ­přítomným dosti žalostný pohled. Stál před nimi automobil pouze na kolech bez pneumatik, nouzově opatřený budkou z předválečného typu HT 1200. Lidem však nechyběl pracovní elán a do konce roku zkompleto­vali celkem pětašedesát automobilů. Vznik NDR vedl k novému jménu podniku, které počátkem padesátých let znělo IFA Kraftfahrzeugwerke Framo VEB, Hainichen/Sachsen. Od roku 1950 vyjížděly Framo V 501/2 znovu z bran závodu.

V zemi, kde převažovala vozidla ještě ze třicátých let, to byl velmi záslužný počin. Krátké hodnocení automobilu tehdejším motoristickým listem Neue Kraft­fahrzeug – Fachblatt z ledna 1950 uvádělo: „Vozidlo působí elegantním a důvěryhodným ­dojmem. Při své nosnosti 750 kg zahrnuje všechny konstrukční prvky dobrého nákladního automobilu. Maximální rychlost vozu činí 60 km/h, přičemž trvalá rychlost po dálnici může být 40 km/h.“ Dále list konstatuje i skutečnost, že použitý dvou­dobý čtyřpístový dvouválec je v konstrukci automobilů skutečnou raritou. I když v dobových podkladech byla spotřeba paliva udávána 9,0 l/100 km, v běžném provozu se pohybovala kolem 12,0 l/100 km.

Pro supermotocykly vyvinutý motor se stal v malém nákladním automobilu opravdovým exotem, byť jen s výkonem 13 kW (17 k)/3400 min^‑1 z objemu 496 cm³ (dvakrát ø 45 x 78 mm), a tak byl nahrazen už v roce 1952 velko­sériovým dvoudobým tříválcem 900 cm³ s vratným vyplachováním, jenž dával 18 kW (24 k)/3600 min^‑1, a pocházel z osobního vozu IFA F9. Úpravu provázela změna ty­pového označení, z V 501/2 se stala IFA Framo V 901. Vedle základního valníku a skříňového vozu se objevily verze oddě­lené prostornější skříně, sanitního vozu i osobní varianta kombi, kterou dodávala karosárna v Halle. Od roku 1953 byl k do­stání i dvoubarevně pastelově lakovaný minibus pro osm osob.

Vůz se od roku 1952 vyvážel do řady zemí, včetně států s levostranným provozem. Pouze rakouský odběratel si ­kladl podmínku, že do Rakouska dovážená vozidla nesmějí být označena klasickým ­kosočtvercem státem řízené organizace IFA. Vývoj typu V 901 ale neustrnul, neboť již v roce 1954 dostal nyní poměrně rozšířený vůz novou širší budku a byl nadále označen pouze IFA V 901/2. Poprvé zapuštěné světlomety v blatnících a mírně změněná příď s horizontálními chromovanými lištami při­daly automobilu nejen na eleganci, ale dodávaly mu i přívětivého a úsměvného vzezření. Paleta variant se dále rozšířila o chladírenský potravinářský vůz, vozidlo pro přepravu ryb a rozhlasový přenosový automobil. Od roku 1955 si mohl odběratel vybrat ze dvou převodů zadní nápravy, aby provoz byl ­podle účelu co nejhospodárnější. Výkon mo­toru 900 cm³ dále vzrostl na 21 kW (28 k), což umožnilo zvýšení užitečné hmotnosti na 800 kilogramů u valníku a na 690 kg u skříňového vozu. Rozvor náprav se prodloužil z 2700 na 2800 mm. V této podobě se vozy označené IFA V 901/2 exportovaly do dvaceti zemí světa včetně tehdejšího Československa. Po reorganizaci automobilového průmyslu NDR během roku 1957 došlo znovu k přejmenování podniku na VEB Barkas-Werke, kde značka Barkas údajně v jazyce Féničanů odpovídá slovu blesk. Tímto krokem se z automobilu IFA V 901/2 stal Barkas V 901/2, což pod­trhovalo i na masce chladiče stylizované ­písmeno B. Výroba klasických V 901/2 s pohonem zadní tuhé nápravy skončila v roce 1961, ale později se staly předmětem zájmu sběratelů historických vozidel.

Barkas V 901/2

Lehký užitkový automobil (valník) s ocelovým nosným rámem ze dvou podélníků a příček; vpředu podélně uložený kapalinou chlazený dvoudobý řadový tříválec 900 cm³ (ø 70 x 78 mm); 21 kW (28 k)/3600 min^‑1 a 71 N.m/2250 min^‑1; jednokotoučová suchá spojka a čtyřstupňová převodovka (4,54 – 2,46 – 1,47 – 1,00 – Z 5,66); stálý převod 6,17 (5,55), pohon zadních kol; vpředu nezávislé zavěšení kol na ramenech s příčným listovým perem; vzadu tuhá náprava s podélnými listovými pery; tlumiče pérování vpředu i vzadu; kapalinové bubnové brzdy; hřebenové řízení; pneumatiky 6,00 – 16; rozvor náprav 2800 (3100) mm, rozchod kol 1250/1250 mm; d/š/v 4590 (4740)/1700 (1800)/1700 mm; pohotovostní hmotnost 1060 (1090) kg; užitečná hmotnost 800 (850) kg; největší rychlost 75 (82) km/h.

Fotogalerie