Historie
Aero 1929-2009 - Jednoválec
Jan Tuček 28.09.2009 23:34
Před osmdesáti lety vyjely na silnice první vozy značky Aero. Malé, ale technicky vyspělé automobily s dvoudobým jednoválcovým motorem se veřejnosti představily v říjnu 1929 na Pražském autosalonu a rázem si získaly přízeň publika.
Duchovním otcem malých aerovek byl konstruktér Ing. Břetislav Novotný (1892 – 1965), o jehož životní pouti jsme psali v AR 04/’06. Připomeňme, že Ing. Novotný už v létě 1922 postavil v Praze-Košířích cyclecar Novo se vzduchem chlazeným dvoudobým dvouválcem 770 cm3, třecím převodem a pohonem zadních kol řetězy. Během dvou následujících let působil v Brně, kde zkonstruoval kapalinou chlazený dvoudobý čtyřválec 600 cm3 a spolu se zdokonaleným třecím převodem vestavěl do prototypu lidového vozu Omega, jehož další fází se stal automobil Disk téže koncepce, do jehož výroby se pustila brněnská Zbrojovka.
Projekt skončil fiaskem, Ing. Novotný se však nevzdával a v roce 1926 už jezdil po Praze s novým malým vozíkem, poháněným vzduchem chlazeným dvoudobým jednoválcem 350 cm3. Později jednoválec zvětšil na 500 cm3, opatřil vodním chlazením a třístupňovou převodovku umístil k zadní poháněné nápravě, přičemž motor a převodovku napevno spojil trubkou, v níž byl uložen spojovací hřídel. Nový prototyp se stal v roce 1928 základem vozu Enka, jehož název vznikl fonetickým přepisem iniciál NK, za nimiž se skrývali Ing. Novotný a jeho nový společník, finančník František Kolanda. Na podzim roku 1928 Novotného angažoval Václav Šorel, obchodní ředitel letecké továrny Aero, jež v té době hledala doplňkový výrobní program.
Během zimy a jara 1929 vznikl v továrně Aero v Praze-Vysočanech prototyp zdokonaleného a překarosovaného lidového vozu, na němž spolu s Ing. Novotným pracoval i jeho mladší bratr Hostivít a nevelký tým dalších techniků. Nové, o poznání pohlednější tvary karoserie navrhl konstruktér a fotograf Josef Voříšek. První prototyp Aero vyjel na silnice v květnu 1929, další dva následovaly během léta. Při zkušebních jízdách prototyp proháněl zejména Antonín Nahodil, Ing. Hostivít Novotný s autíčkem žluté barvy s černými blatníky dokonce absolvoval svatební cestu do Krkonoš. V létě 1929 se členem týmu Aero stal tehdy osmadvacetiletý motocyklový závodník Bohumil Turek, který do té doby pracoval pro pražské zastoupení Harley-Davidson. Spolu s Antonínem Nahodilem vytvořili dvojici, jež proslavila malé vozy Aero až neuvěřitelnými výkony při dálkových jízdách. K tomu se ale ještě vrátíme, nyní si připomeňme technické parametry vozů Aero 10 HP, jež slavily premiéru 23. října 1929 na XXI. Mezinárodní výstavě automobilů v Praze.
Aero 10 HP, pro něž se později vžilo označení Aero 500, poháněl kapalinou chlazený dvoudobý jednoválec 499 cm3 o výkonu 10 k (7,5 kW)/2700 min-1, jenž byl opatřen elektrickým spouštěčem, ale řidič jej mohl uvést do chodu i mechanicky, pákou s lankem navíjeným na kladku s rohatkou, kterou do záběru zasouval sešlápnutím pedálu. Startování doprovázel typický zvonivý zvuk, který malé aerovce vynesl přezdívky cililink a cinkáč. Za motorem byla kuželová spojka umístěná v setrvačníku, následovala pružná spojka Hardy, na kterou navazoval spojovací hřídel. Třístupňová převodovka byla vzadu, v bloku s poháněnou tuhou zadní nápravou, jejíž rozvodovka se obešla bez diferenciálu. Spojovací hřídel, přenášející točivý moment od motoru dozadu k převodovce, byl uložen uvnitř ocelové trubky kruhového průřezu, jež spojovala obě části poháněcího ústrojí. Prostě český transaxle ročníku 1929!
Obě tuhé nápravy byly zavěšeny a odpruženy s podélnými čtvrteliptickými listovými pery, řízení bylo hřebenové s volantem na pravé straně (tehdy se jezdilo vlevo), bubnové brzdy s mechanickým nožním ovládáním byly pouze na zadní nápravě, ruční brzda působila nezávisle na pravé zadní kolo. Malý vůz jezdil na drátových kolech s centrální maticí, opatřených pneumatikami Dunlop rozměrů 27 x 4 (odpovídající 4,00 – 19). Elektroinstalace byla šestivoltová, akumulátor měl své místo pod sedadlem. Podlahová plošina celokovové karoserie vyztužená podélníky z ocelových profilů tvořila samonosný celek, jehož součástí byla i dělicí stěna za motorem, jež nesla mimo jiné válcovitou palivovou nádrž o objemu 20 l. Střední a zadní část karoserie tvořila další celek, dvířka byla zpočátku jen na levém boku u spolujezdce, v zaoblené zádi bylo třetí výklopné sedadlo. Při rozvoru 2230 mm a rozchodu kol 1050 mm vpředu a pouhých 950 mm vzadu byl malý automobil dlouhý 3200 mm, široký 1190 mm a s nataženou plátěnou střechou vysoký 1460 mm. Ve standardním provedení s dvoumístnou otevřenou karoserií s třetím nouzovým sedadlem v zádi vykazoval pohotovostní hmotnost 460 kg, dosahoval největší rychlosti 70 km/h a průměrně spotřeboval kolem šesti litrů dvoudobé směsi oleje s benzinem v poměru 1:25 na 100 km.
Po představení vozů Aero 10 HP na Pražském autosalonu v říjnu 1929 ještě nezačala jejich výroba, ta se v továrně ve Vysočanech připravovala na jaro následujícího roku. O to intenzivněji probíhaly zkoušky vozíků, jejichž počet koncem roku 1929 nepřevyšoval patnáct exemplářů. Nejlépe vybavený vůz s pevnou střechou hardtop v anglickém stylu a světlometem/hledáčkem u čelního okna používal pravidelně Ing. Břetislav Novotný. Jednou z otevřených aerovek občas jezdil i obchodní ředitel Václav Šorel, který měl jinak k dispozici služební šestiválec Fiat s řidičem.
Zdroj: Automobil 08/09
Autor: Jan Tuček