Museo dell’Automobile di Torino - Turínska perla

V březnu se znovu otevřelo po čtyřleté rekonstrukci automobilové muzeum v Turíně, které patří k nejstarším institucím svého druhu a také k vůbec nejlepším…

Málokterý národ má k automobilům tak vřelý vztah, jako právě Italové. Známý je výrok Enza Ferrariho, že za tu radost, jakou vítězství vozů Ferrari italskému publiku přinášejí, stály všechny jeho životní prohry a oběti. Nejde ovšem jen o Ferrari, značku poměrně mladou, ale i dlouhou řadu dalších italských automobilek, jež stály vždy v čele pokroku a jejichž výrobky vítězily na závodních tratích celého světa. Museo Nazionale dell’Automobile není samozřejmě pouze o automobilech italských, nicméně právě ty italské tvoří podstatnou část sbírek…

Poprvé jsem stánek automobilové historie v Turíně navštívil v roce 2003 při celoevropském testu Toyoty Avensis, podruhé jsem tam zavítal letos na jaře u příležitosti novinářské prezentace vozu Lancia Ypsilon (viz AR 7/’11). Doporučené čtyři hodiny na prohlídku expozic sice zůstaly, ale jinak se vše změnilo. Mohutná budova na třídě Corso Unita d’Italia u nábřeží Pádu byla zcela přestavěna, prakticky zbyly jen obvodové zdi, a celý interiér je nový; bohužel však zmizelo interní parkoviště pro návštěvníky. Investice dosáhly 33 milionů eur, je vystaveno 200 automobilů 85 značek ve třiceti sekcích, výstavní plocha činí devět tisíc čtverečních metrů a předpokládá se 250 tisíc návštěvníků ročně. Přímo v budově je k dispozici také velké dokumentační středisko.

Muzeum je pojato v moderním stylu, světlo a stíny hrají hlavní působivou roli, takže pořizování snímků není zrovna jednoduché. Exponáty jsou však vystaveny (konečně) bez hyzdících bariér (podobně jako např. u Porsche ve Stuttgartu). Prohlídka začíná ve třetím podlaží (druhém patře), postupně procházíte jednotlivými sekcemi a sestupujete směrem do přízemí. Začíná se modely prvních vozidel, poháněných nejrůznějšími způsoby od hodinových per (Leonardo Da Vinci) po sílu větru (Valtucio, DuQuet) a další alternativy; parní kočár Pierra Bordina z roku 1854 s ležatým dvouválcem a pohonem zadních kol si však můžete prohlédnout in natura, stejně jako repliku stokilometrového elektromobilu Jamais Contente (1899) nebo parního vozu fardier Nicolase Josepha Cugnota (1769; model 7:10). Nelze popsat všechny exponáty, to se prostě musí vidět!

Ze sekce nejstaršího období, kde stojí také Peugeot Type 3 ročníku 1892, který dovezl průmyslník Gaetano Rossi do Turína v lednu 1893 z Paříže (vůz byl renovován u Peugeotu v roce 2007), vstupujete přímo do dvacátého století. Za bránou Grande Garage del Futuro se otevírá svět automobilů, v improvizovaných garážích poblíž mechanické dílny stojí automobily z let 1899 až 1904, mezi nimiž hrají prim italské značky Fiat, Ceirano a Florentia, ale nechybějí ani první typ Renaultu (jednoválec 402 cm3 z roku 1899), Oldsmobile Curved Dash, Panhard & Levassor B1, Darracq, Benz a De Dion-Bouton. Další hala je věnována především italským strojům, zvláště značky Fiat. Hvězdou je vítězná Itala 35/45 HP se čtyřválcem 7433 cm3 ze závodu Peking-Paříž 1907, kterou muzeu věnovala přímo Itala, Fabbrica Automobili di Torino (byla založena 1904; zanikla v roce 1934).

Fiat nepřímo stál u zrodu muzea, jehož historie sahá do roku 1933, kdy byl ředitelem rodinných sbírek jmenován Carlo Biscaretti di Ruffia, jehož otec Roberto byl nejen prvním prezidentem Automobile Club di Torino, ale spolu s dalšími podnikateli zakladatelem automobilky FIAT (Fabbrica Italiana Automobili di Torino). Tři nejvýznamnější z nich, Roberto Biscaretti di Ruffia, Giovanni Agnelli a Cesare Goria-Gatti, ve třicátých letech iniciovali myšlenku muzea. Bylo otevřeno ještě za vlády Mussoliniho, ale pak Evropu zachvátila válka a se zábavou byl na dlouho konec. Nové Museo Nazionale dell’Automobile se tak znovu zrodilo na podzim 1960 pod jménem svého zakladatele Carla Biscarettiho di Ruffia, účelovou stavbu na dnešním místě v Turíně navrhl architekt Amedeo Albertini, pouhý kilometr od Lingotta, sídla Fiatu v bývalé továrně se zkušebním okruhem na střeše.

Lahůdkou jsou také různé stroje zaniklých italských značek, ať už řadové osmiválce Isotta-Fraschini, jež soupeřily s britskými Rolls-Royce, sportovní Diatto, Legnano nebo Spa, tříválce Brixia-Züst, elektromobil STAE a samozřejmě větší množství automobilů Fiat, Alfa-Romeo a Ceirano. Zvláštní sekce zobrazuje vývoj motorů (našli jsme tak i vidlicový dvouválec Laurin & Klement 8/9 HP ročníku 1909), ale také podvozků a karoserií. Kromě samonosné konstrukce Lancia Lambda (1923; exponát v řezu) nás zaujaly dvě další. Malý automobil San Giusto 750 z Terstu (1924 – 1926) má páteřový rám se vzadu uloženým vzduchem chlazeným čtyřválcem 748 cm3 o výkonu 11,8 kW (16 k)/2200 min-1 a nezávislé zavěšení všech kol na příčných ramenech s příčnými listovými pery. Systém transaxle s motorem vpředu a převodovkou vzadu v bloku s diferenciálem představila turínská automobilka Chiribiri už v roce 1919 v modelu 12 HP, který poháněl čtyřválec 1593 cm3 o výkonu 14 kW (19 k)/2200 min-1, s nímž dosahoval rychlosti 100 km/h při hmotnosti kompletního vozu 800 kilogramů! Není bez zajímavosti, že Amedeo Chiribiri poskytl první závodní vozy legendárnímu Taziovi Nuvolarimu, do té doby jen motocyklovému závodníkovi…

Z italských inovací zaslouží zmínku rovněž Itala model 11 z poloviny dvacátých let, jeden ze strojů na symbolické závodní dráze uvnitř muzea. Jde totiž o vidlicový dvanáctiválec o objemu pouhých 1050 cm3 (model 15 měl 1500 cm3), který s mechanickým kompresorem Roots dával výkon 44 kW (60 k)/7000 min-1 a poháněl přední kola! Unikátem je závodní monopost Trossi-Monaco (hrabě Carlo Felice Trossi a inženýr Augusto Monaco), uložením dvouhvězdicového dvoudobého vzduchem chlazeného šestnáctiválce 4,0 l/184 kW (250 k)/6000 min-1 v přídi připomínající letadlo, jenž se nekvalifikoval do Velké ceny Itálie 1935. Na závodní dráze muzea spolu s těmito výjimečnými kousky stojí také Fiat 130 HP Grand Prix, čtyřválec o neuvěřitelném objemu 16 286 cm3 (o 180 x 160 mm), s nímž Felice Nazzaro vyhrál Velkou cenu ACF 1907 v Dieppe, či rovněž unikátní Aquila Italiana 25/30 HP se šestiválcem 3921 cm3 o výkonu 44 kW (60 k)/ 3600 min-1, která už v roce 1912 dosahovala rychlosti 130 km/h.

Příznivci motoristického sportu si u Biscarettiho přijdou na své, defilují tam před nimi milníky světa Velkých cen, k nimž patří Maserati 26B, Bugatti 35B, Alfa Romeo 159, Ferrari 500 F2, Lancia-Ferrari D50, Maserati 250F, Mercedes-Benz W196, Ferrari 246 a 156, ale také vcelku moderní Alfa Romeo 179 a Ferrari 312 T5 nebo F2005! Reprezentanty vývoje moderního automobilu jsou například Ford Model T, Lancia Aprilia, Fiat 500 Topolino, Citroën 11 Traction a DS19, Cisitalia 202, Fiaty 500, 600 a 850, Alfa Romeo Giulietta, Abarth 2000 Coupé, Jaguar E-Type, NSU Ro80, Maserati Mexico, Ferrari 308 GTB, De Tomaso Pantera a mnohé další. V sále věnovaném Turínu chodíte po velkoplošné mapě, na níž jsou vyznačena sídla dílen, karosáren a automobilek, jež toto město dalo světu. Forza Torino, Forza Italia! A díky…



Zdroj: Automobil 08/11

Fotogalerie