Nový začátek – Popel Merapi

Všechno zlé je k něčemu dobré. Když vybuchne sopka je to pro lidi žijící v jejím okolí téměř vždy jistá tragédie. Až opadne prvotní chaos, začnou se věci vracet k normálu, lidé se snaží vytěžit z katastrofy to lepší.

Varování sice přišlo včas, i tak však láva valící se korytem řeky Gendol na hranicích Centrální Jávy a kraje Yogykarta v Indonésii pohltila postupně 153 životů místních obyvatel a dalších 320 000 přinutila ke spěšné evakuaci. To vše proběhlo v říjnu. V únoru následujícího roku se dostal, řízením osudu, na místo erupce, pod vrchol magické hory Merapi, také on. Říkejme mu „bílý tuan“, jednak má takovou barvu pleti a jednak mu místní neřeknou jinak, když do toho kraje zavítá. Co tam dělal? Proč mu stálo zato hnát řidiče svého vozu (pro bílé tuany je poměrně nesnadné řídit auto v Indonésii, z mnoha důvodů, ale ten hlavní je v tom, že každý „bílý tuan“ poskytne zaměstnání místnímu, i kdyby jen na krátko – to je slušnost) po rozbitých a místy neexistujících silnicích po svazích památné hory? Inu, asi měl trochu času a chuť vidět něco nevšedního. Ne, nebojte se, nebyl to žádný hyenismus, žádné popásání na neštěstí jiných. Všichni již byli dávno v bezpečí. Naopak, místní velmi rychle zorganizovali dobrovolnické skupiny, které vystavěly závory přes cesty a jaly se vybírat za průjezd k horké atrakci. Věřme, společně s naším bílým tuanem, že všechny ty peníze, které ony akční skupiny vybraly, posloužily k obnově domovů a domácností postižených. Ostatně hned se vyrojila také celá spousta místních cestovních kanceláří, které zařadily program „Wisata Erupsi Merapi“ do svých aktuálních nabídek. Takže návštěva zpustošených pásem úbočí hory byla svým způsobem vlastně jistá sociální záležitost.

Empu Rama a Empu Permadi

Vyrazili brzy ráno, poloterénní Toyotou. Chvíli trvalo, než se vymotali z města, ale brzy již nabrali směr Gunung Merapi. Nečinilo by to moc potíží ani našemu tuanovi, směrníky k posvátné hoře byly doslova na každém rohu. „Víš, proč je sopka Merapi pro nás tolik důležitá?,“ začal hovor nečekaně a nezvykle jako první řidič. „Asi si dodal odvahy, když již tuana trochu znal z dřívějška. Věděl, že nedělá rozdíly mezi lidmi. Jedině snad, že je dělí na blbé a chytré. Možná chtěl také přijít se svojí troškou do mlýna, anebo jen chtěl svému cestujícímu zkrátit cestu a současně jej obohatit o část místní historie. Na to samé myslel v duchu také náš člověk, proto téměř okamžitě chytl nabízenou možnost za pačesy: „něco málo vím, souvisí to snad s javánskou historií, možná s Yogykartským sultánem, ale rád si to vyslechnu.“ „Javánci mají svoji mytologii a v té hraje Gunung Merapi jednu z velkých rolí, zvláště pak pro lidi, kteří bydlí v jejím okolí. Ti jsou s Merapi přímo spjati. Věří tomu, že když bohové, a především Batara Guru, tvořili zemi se všemi oceány, vodstvy, pevninami a ostrovy, udělali původně ostrov Jáva poněkud nevyvážený. Podařilo se jim totiž umístit horu jménem Jamurdipo příliš blízko k západnímu konci Jávy. Nařídili tedy, po tomto seznání, přemístit horu do centrální části ostrova. Jenže mezitím již dva zbrojíři, Empu Rama a Empu Permadi, vykovali posvátný keris (nůž či mečík, v němž přebývá duch, kterého je třeba udržovat při životě potravou, nejlépe nektarem z květů ibyšku) na místě, kam měla být hora přesunuta. Bohové oba dva zbrojíře varovali, že horu přemístí na místo, které mají neodkladně opustit. Jenže oni bohy zcela ignorovali. Batara Guru se tedy rozlítil a horu Jamurdipo na zbrojíře svrhl. Jejich duše se staly mýtickými obyvateli těchto končin. Později byla hora Jamurdipo přejmenována na Merapi, což značí „oheň Ramy a Permadi“. Tak to je ona pověst, blesklo tuanovi hlavou. Proto to tu občas bouchne. Sem tam se ten geologický vřed probudí k životu a Empu Rama a Empu Permadi dají na srozuměnou, že ještě dovedou zazlobit.

Vstupenky do předpeklí

To již ale stoupali vozem po úrodném úbočí Merapi a čekala je první závora. „Salamat hari tuan. Lima ribu rupia,“ zahlaholil výběrčí, či spíše student se slušivou zelenou reflexní vestou, která dodávala jeho funkci vážnosti. Tuan zaplatil, jednak neměl jinou volbu a jednak – vždyť je to jistě na bohulibé účely. Pět tisíc rupek je půl dolaru. Faktem je, že půl dolaru k půl dolaru a ono to nakonec hodí solidní vstupné. Zvláště když musíte zaplatit každý další kilometr. Při vjezdu do bývalé vesnice též, za parkoviště, které v těch spáleninách jen tušíte také, za vstup do nebezpečné oblasti, za nachomýtnuvšího se průvodce také, a tak dál a tak dál. „Awas Panas“ – pozor vřelá půda – a opravdu, tady by jednomu shořely nejdřív boty a potom.... Je to několik měsíců, ale těžce vyzkoušená země ještě nevychladla. Všechno spálené vůkol, proudy lávy a magmatu se tu valily a braly sebou všechno, co stálo v cestě, to ostatní zůstalo. Dnes tu stojí stánky s jídlem, pitím, suvenýry a dalšími proprietami správných turistů. Inu byznys je byznys a ten se nezastaví ani při přírodní katastrofě. No tak, snad stačilo. Svoji jistou morální povinnost bílého tuana splnil. Zaplatil všechny poplatky, které po něm chtěli. Odvedl svoji malou dávku do kolotoče místní obnovy. Země je to přeci pěkná a žije tu celá spousta lidí, kteří mají stejné anebo ještě větší každodenní problémy jako on. Na rozdíl od něj si však místní dovedou něco pořídit i za ten půldolar. Ostatně svoji pracovitost a fištrón místní dokazují hned vedle spálenišť a ruin. Další obydlená osada a hned další dvůr, na němž se z popela Merapi mísí směs s cementem a vodou a lisují se malé tvárnice. Místní si tak staví nové příbytky a zvelebují ty stávající z materiálu, který jim poslali za poněkud dramatických okolností Empu Rama a Empu Permadi.

Na stavbu i k byznysu

„Pojeďme se podívat někam do koryta řeky Gendol, kde se těží popel Merapi,“ vyzval svého řidiče k další cestě. „Je to jen kousek odtud, ale musíme oklikou, mosty neexistují a mnohde projedou lidi jen na bicyklu nebo malé motorce,“ zazněla mu odpověď v ústrety. Za několika placenými závorami a několika divokými průjezdy bujně rostoucí vegetací se otevřela jáma přes silnici. „Tak tady byl taky most, ale můžeme sjet dolů do koryta, není to tady prudké,“ zvážil situaci řidič. A hele, je zde dokonce cesta, kterou používají chlapi s malými náklaďáky. Po chvíli, za rohem, se rozevřelo, pro našince, zajímavé panorama. Tam, kde kdysi tekla řeka, je až deset metrů vysoká „náplava“ sopečného popela. Všechno na jemno umleto, jen sem tam větší lávové „kameny“. Ty jsou však v centru zájmu party, která je nakládá na korbu modré Toyoty Dino. Až bude fůra pěkně na vysoko, vyrazí parta zpět do vesnice, kde předá kameny svému šéfovi. Ten je prodá překupníkům a obchodníkům, kteří tak obohatí svoji nabídku kamenictví a stavebnin. Některé se možná dostanou z Indonésie pryč a docela dobře je možné, že doputují až na „pulty“ prodejců v domovině našeho tuana. No jen si zkuste vzpomenout, kolik jste naposledy platili za pytel lávových kamenů do vašeho zahradního grilu. Tak takových šutrů se na úbočích Merapi válí tuny, tisíce tun. Druhá partie chlapů bagruje rypadlem ceněný popel. Už mají za sebou řádku týdnů a měsíců práce, ale materiálu jakoby neubývalo. Jen se poněkud prohloubila díra v bývalém korytě řeky, odkud teď musí plně naložené Mitsubishi, většinou Colt, vyvážet popel Merapi. Myslíte, že nejde celá práce zvládnout bez plněpohonných těžkých nákladních vozidel? Ale jde, a zcela bez problémů. I když zaprší. Řidiči jsou zkušení a dovedou si poradit i v těžkém terénu jen se zadním náhonem svých náklaďáků. Vlastně, když o tom tak náš tuan přemýšlel, nemohl si vybavit chvíli, kdy by někde v Indonésii viděl za normálních okolností (normálními myšleno suché ale i mokré období, práce na plantážích, na stavbách, ve městech i mimo město) používat jiné nákladní vozy než Mitsubishi, Toyota, Fuso a další japonské značky, které pravda plněpohonnými speciály nevládnou. Když bylo bláta příliš, řidiči zastavili, přerušili transport a jali se své stroje spravovat či provádět běžný servis. Až se počasí umoudřilo a voda opadla, zase vyrazili dál. A stejně tak to dělají tady v korytě řeky Gendol.

Potřebných je více

„Měli by jste se vydat k nám, do naší vesnice, je to jen o pár serpentýn níž. Tam jsme s dobýváním popela pokročili víc a taky nám to tam ještě trochu žhne,“ přerušil proud tuanových myšlenek chlapík na motocyklu. „Taky je tam u nás co vidět,“ lákal dál. „Tak třeba příště, nejsem tu naposledy,“ snažil se odmítnout, ale neurazit tuan. Z chlapíka se vyklubal Renzan, starosta vesnice Kampung Prada. Ne že by tolik stál o návštěvu zrovna našeho cestujícího, ale než by tam dojel, určitě by opět zaplatil nějaké mýtné. A koneckonců líná pusa, holé neštěstí. Určitě kdyby se nezeptal, nedostál by zcela svým vrozeným povinnostem postarat se veškerým možným způsobem o svoji vesnici. Zvláště když byl starostou. Popel Merapi teď již jen neškodně ležel v korytu řeky či putoval na korbách nákladních vozidel k dalšímu zpracování. „Nechtěl bych tu ale zrovna být, když se to vyřinulo,“ letělo našemu tuanovi hlavou při zpáteční cestě. Řidič byl již také unavený z celodenního cestování, a tak ani on neobohatil svého cestujícího o další historku vážící se k hoře Merapi. A to bylo škoda. Bylo toho ještě tolik k povídání. Třeba o intelektuálním spojení sultánova dvora a bytostí, o nichž jsou místní neochvějně přesvědčeni, že žijí uvnitř kráteru Merapi. Nebo o tom, že po poslední erupci je strato vulkán Merapi o 38 metrů nižší nebo o tom, že Pusat Vulkanologi dan Mitigasi Bencana Geologi a Badan Geologi – PVMBG pravidelně monitorují seismickou činnost v oblasti a moc dobře vědí, že jednou přijde další erupce. Škoda, tak třeba příště.

Převzato z časopisu

Fotogalerie