Zabijáci – Kamiony zabíjejí

A taky vraždí. Je v tom velký rozdíl, výsledek stejný. Tedy až na to, že při dopravní nehodě může zemřít „jen“ pár lidí. Při teroristickém vjetí do shromáždění návštěvníků to jsou desítky, o zraněných nemluvě. To tady dřív přece nebylo. Tak jako tu nebyl nikdy předtím teroristický únos letadla a zničení „dvojčete“ v New Yorku tehdy 11. června. Zvykneme si nebo tomu dokážeme zabránit?

Po pravdě řečeno, není vjetí náklaďákem do lidí zase jen vynálezem teroristů: jistě si ještě někdo vzpomene na nešťastnici Olgu Hepnarovou, která v roce 1973 z nenávisti k lidem vjela do skupiny lidí čekajících u Strossmayerova náměstí v Praze 7 na tramvaj. Kde se to v dvaadvacetileté dívce vzalo? Jaký mělo smysl, aby jich pro její pomýlený vztah k lidem 8 zemřelo? A jaký mělo smysl, že zemřela sama? Jako poslední u nás popravená žena… Teď o ní a o té tragédii natočili film: „Já, Olga Hepnarová“. Tragédie ani první a zřejmě ani poslední. V červenci 2016 zemřelo v Nice po vjetí kamionu do zástupu oslavujícího státní svátek 85 lidí, přes 200 jich bylo zraněno. To jsme jistě nepřehlédli. Stejně jako masakr na vánočním trhu v Berlíně 19. 12. 2016: 12 mrtvých, padesát zraněných. Nákladní vozidlo jelo přes trh 80 metrů a zastavilo se až o vánoční strom. Stalo se to nedaleko stanice metra Zoo v západní části Berlína. Ani to jsme nemohli přehlédnout. Ostatně to bylo od nás jen sotva 300 kilometrů.

Polský kamion se stal nástrojem atentátníka a polský řidič jeho terčem. Co se dělo v kabině těsně před útokem se teprve pracně zjišťuje a možná přesně nezjistí vůbec. Polský řidič má být hrdinou, který chtěl atentátu zabránit. Měl šanci? Nakonec atentátníka zastřelí vlastně náhodou až italský pochůzkář. Pokud to ovšem byl skutečný atentátník. A německá policie musí nakonec nerada připustit, že Tunisana měla v hledáčku už dřív, že to byl kriminálník, který žil v Německu vlastně neoprávněně a kterého tajné služby pustily ze zřetele jen proto, že žádné nové důkazy proti němu nezjistila. Možná jen pro svou nedbalost. Jak jinak by vůbec mohl po atentátu Amri procestovat půl Evropy – přes Holandsko až do Itálie, kde skončil jen shodou okolností a opravdovou náhodou. Přesto prý podle průzkumů 80% Němců považuje svou zemi za bezpečnou, polovina nemá z návštěv veřejných míst žádné obavy. Tak to píší noviny. A německý prezident ujišťuje: „Nenávist pachatelů nepovede k naší nenávisti…“ Přitom řada Němců útok považuje za selhání policie a daň za příliš otevřené a vstřícné chování k muslimským migrantům. 

My máme zvláštní jistotu, že u nás se to stát nemůže. Kde se ale ta jistota bere, nikdo neví. Neví ani, zda se zas nenajde jiná novodobá Olga Hepnarová nebo český Brejvik. Možná nebude na škodu, když si přiblížíme, jak se na takové atentáty dívá náš trestní zákoník. Určitě budeme brát v úvahu úmysl – tedy žádnou nedbalost jako při dopravní nehodě. A v úvahu přijde VRAŽDA: „Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.“ (§ 140/1 tr.zákona). S rozmyslem nebo po předchozím uvážení stoupá trestní sazba na 12 až 20 let, při usmrcení dvou nebo více osob na 15 až 20 let nebo může být uložen i výjimečný trest – tedy doživotí. (Srovnejme: z nedbalosti by šlo „jen“ o nejvýše 3 roky odnětí svobody, při smrti nejméně dvou osob a při hrubém porušení předpisů o bezpečnosti dopravy maximálně tři až deset let). Připomeňme si, že vozidlo v naší souvislosti bude považováno za zbraň: tou je (pokud ze zákona nevyplývá něco jiného ) cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším (§ 118 trestního zákona). A tím kamion nepochybně je.

Obecné ohrožení?

Těch ustanovení, která trestní zákoník v naší souvislosti zná, je víc: může jít o obecné ohrožení, jehož se dopustí ten, kdo způsobí úmyslně obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu proto, že se dopustí mj. nebezpečného jednání (§ 272 tr.z.). Sazby jsou podobné. Stejně je i trestná příprava. Trestné je také nepřekažení takového útoku podle ustanovení trestního zákona o nepřekažení trestného činu (§ 367) i neoznámení trestného činu (§ 368). A kdyby šlo o úmysl zničit některou rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou, třídní nebo jinou podobnou skupinu lidí a byla při tom způsobena příslušníkovi takové skupiny těžká újma na zdraví nebo smrt, mohlo by jít dokonce o „genocidium“ podle § 400 a násl. trestního zákona – rovněž s nejvyššími sazbami trestu odnětí svobody. Jen pouhé jeho schvalování a veřejný projev sympatie by mohl vynést až tři roky.Takže žádná legrace. Jenomže k takovému odsouzení by musel být pachatel naživu. A to není. Aspoň ne Anis Amri. Tunisan, který přišel před sedmi lety do Itálie, tam pobyl 4 roky ve vězení za podpálení školy, člověk, který používal šest různých jmen, jehož žádost o azyl byla odmítnuta a který měl být – ale nebyl – deportován. Liknavostí úřadů.

Ten už k celému hrůznému incidentu nic neřekne, neprozradí ani ty, kdo mu případně pomáhali, nevysvětlí ani pohnutky a smysl činu, který slušný člověk nechápe. Neobjasní, proč v kabině kamionu nechal své doklady a co se tam vlastně odehrálo během té hrůzné jízdy, kdy měl být ještě polský řidič naživu. A co dělal, když měl dokonce zabránit, aby útok nedopadl hůř. A co dělala nebo spíš nedělala policie,  když včas nezjistila, že se atentátník dokonce několikrát neúspěšně pokoušel kamion rozjet již o několik hodin dříve? Táž policie, která má k dispozici i příručku uveřejněnou v 3.čísle magazínu Rumíjá s návodem, jak připravit a jak si počínat při atentátu kamionem. Jak vybrat správné auto – zejména naložené, s vysokým podvozkem k snazšímu přejetí chodníku a překážek, auto s masivním nárazníkem, s „tupláky“ na zadní nápravě a také ne příliš dlouhé, s nímž se špatně manévruje. Jak je nutné jej před jízdou prohlédnout, doplnit pohonné hmoty, jak pamatovat na omezovač rychlosti. Návod k atentátu upozorňuje i na nejlepší místo pro útok – jako třetí v pořadí určuje právě jako ideální trhy na otevřeném prostranství. A tak se nabízí otázka: proč se tedy na vánoční trhy umísťovaly zátarasy a betonové bloky až po berlínském útoku? I na Václavském náměstí jaksi se zpožděním.

Bezpečí? Kde?

Marně se vrší dohady a spekulace – co by kdyby. Jisté je, že před takovým ohrožením nejsme v bezpečí nikde. Je možná líbivé zdůrazňovat, že se zastrašit nedáme, že nám tady nebezpečí nehrozí, že nás ty a jiné složky státu ochrání. Realita může být úplně někde jinde. Třeba jen při zjištění Němců, že jejich policisté a vojáci hlídkovali se zbraněmi bez nábojů. Zase se nám vrací naše staré úvahy o možnosti sebeobrany a neochoty státu ji připustit. Přestože zkušenosti odjinud potvrzují opak. Zvýšená agrese ve světě musí vést i k rozšíření možnosti se bránit. K většímu porozumění trestních orgánů v případě, že se napadený brání. Už jsme si o tom také povídali. O tom, že kontinentální právo ještě tak (s nadsázkou) umožní napadenému utéct. Bránit se je riskantní. Přitom zvýšený zájem o střelné zbraně i u nás a vydaný počet zbrojních průkazů v poslední době potvrzuje, co skutečně lidé cítí a jak se agresi chtějí postavit. Jak ale víme – s rizikem vlastního odsouzení. Je o čem přemýšlet, o čem povídat, co dělat i jak se bránit. Je na čase, aby i stát přehodnotil své zastaralé postoje, aby bez přehánění správně reagoval na realitu současného světa a předešel všemi silami tomu, co se stalo v Nice i v Berlíně. Můžeme tomu napomoci i sami: lepším zabezpečením kamionů, lepší ostrahou řidičů i nákladu, technickými prostředky, jichž je mnoho a které bezpečnost zvýší. Nelze šetřit na nesprávném místě. Svou zkušenost s násilím na cestách přece už řadu let mají ti, co jezdí přes Francii do Anglie, co se pohybují v Řecku a Turecku, co riskují ve dne v noci na cestách a necestách. Zatím u nás relativně bezpečně. Zatím. Nebo se máme k našim úvahám o nutné obraně přece jen zas vrátit? 

Převzato z časopisu

Fotogalerie