Nahlásit/nenahlásit?! – Práskač

Práskač říkají garážmistrovi od té doby, co oznámil policii zaměstnance – řidiče tahače, že řídil podnapilý. Ten z toho samozřejmě měl soud, přišel o řidičák a nakonec i o zaměstnání. 

Není sporu o tom, že řídit vozidlo pod vlivem alkoholu prostě nejde. Tím spíš, když je to z profese a řidičák podmínkou živobytí. Jak je to ale s tím oznámením, udáním nebo prásknutím policii, ať už tomu říkáme jakkoli? Udávání druhých nemá dobrý zvuk. Na jednu stranu se jaksi nepatří, na druhou stranu bez udání by se mnoho věcí ani neprozradilo, ani nepotrestalo. Někdy je udávání mstou, jindy jakousi občanskou povinností. V tom prvém případě se o tom nedávno přesvědčil pařížský prefekt, když hledal vraha tří lidí: dostal 652 udání, z toho bylo přes 400 od manželek, zbytek od bývalých milenek. Jinak ale můžeme téměř denně slýchat v televizi, jak se policie obrací na občany a hledá toho či onoho zločince, jak vyzývá diváky, aby oznámili totožnost lupiče v bance, kterého by poznali podle kamerového záznamu, jak žádá, aby se přihlásili svědkové nehody a pomohli najít pachatele a řidiče, který ujel. Otázka zní: musíme nebo nemusíme zloděje či neodpovědného řidiče oznámit, když ho známe nebo je jen naše dobrá vůle a snaha pomoci policii a spravedlnosti? Vidíme dopravní nehodu a je nám jasné, kdo nedal přednost nebo předjížděl na plné čáře. Známe barvu vozidla, jeho typ a možná i stihneme přečíst registrační značku. Jsme povinni to oznámit a třeba si i způsobit komplikace nebo dokonce přivodit mstu pachatele, jehož naší zásluhou pak dopadnou? 

Jednoznačně oznámit

Jsou ale trestné činy, u kterých nemáme na výběr: musíme je oznámit, jinak budeme sami trestně stíháni. Co opravdu musíme, určuje trestní zákon. Má na to zvláštní předlouhé paragrafy, o nichž zpravidla ví jen málokdo. V prvé řadě jde o paragraf 368 – neoznámení trestného činu. Co všechno skutečně a bez výjimky musíme oznámit se nedá ani zapamatovat: něco uhádneme, jako třeba vraždu nebo úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví, mučení, braní rukojmí nebo týrání svěřené osoby, u jiných trestných činů už si nebudeme tak jisti. S překvapením zjistíme, že např. je každý povinen oznámit přijetí úplatku nebo podplácení (§ 331 a 332 tr. zák.). Už si nebudeme jisti, zda také musíme oznamovat, že někdo má nebo prodává drogy, a poprvé v životě asi uslyšíme, že musíme udat toho, kdo provádí zahraniční obchod s vojenským materiálem bez povolení nebo licence. Shodli bychom se na tom, že stejně tak je povinnost oznámit vlastizradu, teroristický útok nebo vyzvědačství, sotva ale budeme vědět, že se musí oznámit porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií jakéhosi dvojího užití. Prostě je to složité. Vraždu, mučení nebo obchodování s lidmi pochopíme jako velmi nebezpečné a tedy i podléhající oznámení, stejně jako zneužití dítěte k výrobě pornografie. Jindy si nebudeme tak jisti. S překvapením se dozvíme, že s drogami to zřejmě není tak horké, když je oznamovat nemusíme. Stejně tak nemusíme udat pachatele znásilnění, i když bychom spíš mysleli, že to patří mezi ty vážné trestné činy, zatímco si to trestní zákon zřejmě nemyslí. Jinak by je s povinností oznámit spojil. 

Neoznámení se nevyplatí

To ale není všechno. Podmínkou oznamovací povinnosti je to, že se o uvedeném trestném činu hodnověrně dozvíme. Jde-li o ten, k němuž se váže oznamovací povinnost, riskujeme vlastní trestní stíhání. V žádném případě ale nám nic takového nehrozí, když neoznámíme třeba právě pachatele dopravní nehody, kterou jsme viděli nebo souseda, který dělá výtržnosti. Dokonce ani není trestným činem neoznámení loupeže, ani maření výkonu úředního rozhodnutí, když víme, že mladík odnaproti řídí motocykl přestože nemá řidičák. Můžeme tedy shrnout: neoznámení trestného činu je samo o sobě trestným činem toho, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný spáchal některý z těch nejzávažnějších trestných činů, jako je vražda, mučení, týrání, padělání a pozměnění peněz, vlastizrady, atd. Spíš cit než znalost nám pomůže se orientovat.

Znalost sama totiž bývá žalostná: ani právník neumí vyjmenovat přesně, co všechno je tedy trestným činem neoznámení se všemi důsledky vlastního trestního stíhání. Kdo by chtěl mít jasno, musí se opravdu podívat do tohoto dlouhého paragrafu 368 trestního zákona. Jinak, když poznáme pachatele, který přepadl bankovní přepážku nebo zloděje, který ukradl auto, je naší dobrou vůlí, pomůžeme-li pořádku a spravedlnosti a splníme – jak bychom řekli – občanskou povinnost. Neuděláme-li to ale, trestný čin to není. Ne dosti na tom. Trestné je i nepřekažení trestného činu. Dovedeme si představit, že soused dovrávorá z hospody ke svému autu a chce odjet. Jsme povinni mu sebrat klíčky a zabránit v jízdě nebo se do toho nemusíme vměšovat? A zase je na to zvláštní paragraf, také předlouhý a složitý, tentokrát s číslem 367: Kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin – a zase zjistíme který, podobný těm, jak už jsme o nich mluvili. Zase půjde o vraždu a úmyslné těžké ublížení na zdraví, mučení, týrání svěřené osoby aj., nově přibudou trestné činy loupeže, vydírání, znásilnění, pohlavního zneužití a kupodivu i znásilnění, pak i některé daňové hříchy, ale i krádež a zpronevěra při škodě velkého rozsahu. Trestné je když spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazíme. Pak hrozí trest odnětí svobody až na tři léta. Incident s opilým sousedem a jeho úmyslem odjet autem tu ale nenajdeme. Když ho necháme odjet, nebudeme sice sami trestně stíháni, ale docela určitě jsme mohli zabránit možné havárii a někomu i zachránit život. Třeba právě tomu sousedovi. Totéž platí o našem garážmistrovi z úvodu. Kdyby řidiče tahače neoznámil, nedopustil by se sice trestného činu podle § 367 trestního zákona. Určitě ho k tomu ale vedly i jeho vlastní pracovní povinnosti a profesionální odpovědnost. Musíme tedy rozlišovat povinnost uloženou trestním zákonem a tu, která má jiné důvody nebo třeba vyplývá z pracovněprávních předpisů nebo z pracovní smlouvy.

Je to všechno složité

Snad jen pro úplnost dodejme, že oznámení nebo překažení uvedených trestných činů nemá ten, kdo by vystavil sebe nebo osobu blízkou nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání. Výjimkou je zase vlastizrada, sabotáž, vyzvědačství, atd. Překazit trestný čin lze i jeho včasným oznámením policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci. Je to prostě všechno velmi složité, protože sotva se běžně přesně ví, kdy a co je třeba oznamovat nebo překazit. A už také slyšíme hloupou větu, že neznalost zákona neomlouvá. Ale kdo jej opravdu zná a kdo navíc ví, co je nadržování, co účinná lítost, co je organizovaná zločinecká skupina a vůbec všechno, co se nám bude klást za vinu, když se nezachováme, jak tyhle paragrafy nařizují? Aspoň bychom měli vědět, že povinnost „prásknout“ nebo překazit máme jen u těch nejzávažnějších a v trestním zákoně vyjmenovaných trestných činů. V ostatních případech můžeme, ale nemusíme. Je to věc od případu k případu, je to věc svědomí i vlastní odpovědnosti a ovšem i pracovních závazků. Až zase v televizi uslyšíme, abychom to či ono oznámili, bude na nás, jak se rozhodneme. Půjde-li ale o vraždu nebo o pachatele úmyslného těžkého ublížení na zdraví a jiných podobných nejzávažnějších trestných činů,o nichž jsme si říkali, nemáme volbu. A když si nebudeme jisti, nezbyde, než ten § 368, 367 a 366 trestního zákona nalistovat.  

Převzato z časopisu

Fotogalerie