Praxe
Cyklista – Stopa
JUDr. Karel Friml 20.09.2016 05:50
Černá, úzká a docela krátká. Na konci smrt. Při odbočování doleva přehlédl cyklista protijedoucí oktávii a nestačil už dobrzdit. Na místě zemřel.
Jízda na jízdním kole je ještě nebezpečnější než chůze přes silnici. Cyklista je labilní a navíc často jezdí rychle. Taky nebývá dobře vidět. To nemusí končit dobře. Proto by cyklisté přece jen zasloužili mít od řidičů automobilů, zejména kamionů, větší ohled. To přesto, že se často chovají tak, že si jej nezaslouží.
Nedávno se Mladá fronta Dnes věnovala válce mezi řidiči automobilů a cyklisty. Dokonce se v článku mluví o „cyklofašismu“. Napětí, které má svůj původ v klesající toleranci a ohledů ve společnosti vůbec, ve stále větší hustotě provozu na silnicích, ve spěchu, v netrpělivosti, v agresi. Jenomže v takové válce sotva může cyklista vyhrát. Měl by si být vědom své zranitelnosti, v tom, že je podstatně slabší, že nemůže při střetu s vozidlem zvítězit. Měl by se prostě mít víc rád. Někdy to vypadá, že na to zapomíná. Podle statistiky zemřelo v loňském roce na našich silnicích 68 cyklistů, z nichž mnozí zemřeli bez cizího zavinění. Nebo dokonce se zabíjejí i sami mezi sebou.
Tak nedávno se v jihočeské vesnici srazila stará paní jedoucí na kole se starým pánem, který jí při jízdě na bicyklu přehlédl. Paní zemřela. Jindy se srazí cyklista s chodcem a výsledek je stejný: ani tenkrát nic nenasvědčovalo tomu, že dojde k tragédii. Ze šumavské hospody se v noci vraceli hosté, jeden z nich vedl kolo. Když se dostali k polní cestě, zdálo se tomu s bicyklem, že je vlastně hloupé jít pěšky, když se může svézt. Nasedl na kolo a pomalu, aby držel krok, jel vedle pěších kamarádů. Najednou z křoví, kam si zřejmě jeden z nich, co je předběhl, odskočil, vystoupil na cestu a přímo z boku do cyklisty narazil. Oba spadli, ten pěšák tak nešťastně, že si o kámen prorazil spodinu lebeční a zemřel.
Kola jsou prostě nebezpečná a zdá se, že jejich móda si to ani neuvědomuje, natož aby to zdůraznila a respektovala. Vlna cyklistiky náš národ přece jen zvedla ze židlí a z lenošek u televize a začali jsme trochu sportovat. Bohužel nebezpečně. Ve městech se vyhrazují cyklistické pruhy, prodá se ročně skoro půl milionu jízdních kol. Na takový boom nebyli připraveni ani cyklisté sami, ani řidiči automobilů. Podle toho to dopadá.
Účastník dopravního provozu
Sotva je možné předpokládat, že si cyklisté přečtou, co po nich chce zákon o provozu na pozemních komunikacích. A jsou to jen pouhé dva paragrafy. I bez nich by ale cyklisté měli třeba jen vědět, že smějí jezdit jen jednotlivě za sebou. Přitom tak často jedou bezohledně vedle sebe. Tak třeba podle Vltavy, až skoro do Roztok u Prahy se musí za nimi automobil ploužit, protože jej plná čára nepustí a protisměr je nepřehledný, takže předjet by stejně nešlo. Na troubení cyklista nereaguje, ještě je sprostý. Na Svatém Kopečku přijede až skoro do kostela, celý v černém, až v soumraku není skoro vidět. Na dotaz, jestli se nebojí a proč na sobě nemá nic výrazného, odsekne, že je to jeho věc. Je a není. Chodci musí dnes mít v noci na oblečení výstražné prvky, cyklisty jen málokdy vidíme v něčem barevném, co upozorňuje, o osvětlení jízdního kola za snížené viditelnosti ani nemluvě. Potkáme cyklistu, který má psa přivázaného na řídítkách, u České Lípy vjela cyklistka v letech pod nákladní automobil, když na řídítkách vezla peřinu. Jsou to prostě neuvěřitelné příběhy, zpravidla končící špatně.
Tak to také špatně dopadlo, když řidič dodávky dojel skupinu závodníků, kteří trénovali v běžném provozu. Za nimi kolona automobilů, kteří nemohli předjet: zabírali celý pravý jízdní pruh, v úseku plném zatáček nešlo předjetí riskovat. Že by jeli za sebou, nepřipadalo v úvahu. Když se konečně naskytla možnost předjet, řidič dodávky ji využil a ve zlosti, že nereagovali ani na jeho troubení, ani na dopravní předpisy, před nimi prudce zabrzdil. Závodníci, skloněni k zemi a v zápalu jízdy nestačili vůbec nic. Postupně naráželi na dodávku, popadali po zemi zraněni. Řidič automobilu šel k soudu. Dělat pořádek v téhle válce je těžké. Cyklisté jezdí přes přechody pro chodce bez ohledu na to, že to nejsou přejezdy pro jízdní kola. Po chodnících se sotva stačí vyhnout chodcům, které ohrožují rychlou jízdou. Tak jeden náš kamarád z televize skončil na zemi na chodníku v Českých Budějovicích poražen cyklistou, zrovna když šel od zubního lékaře s novými, drahými implantáty předních zubů. Cyklista ujel a oprava stála dalších skoro stotisíc korun.
Tak bychom mohli pokračovat. Cyklisté nedodržují pravidla silničního provozu, nerespektují ostatní, ohrožují sebe i druhé. Navíc si myslí, že pro ně zákaz alkoholu neplatí. Dokonce s tím i hospody a sklípky počítají. A riskují i sama pravidla silničního provozu, když dovolují, aby děti – dokonce dvě mladší deseti let – se mohly přepravovat v přívěsném vozíku. Řidičům motorových vozidel nezbývá, než rizika snížit přes způsoby, kterými cyklisté nebezpečí sami vyvolávají. Jakoby jim na jejich vlastním životě nezáleželo, když dokonce v Parlamentě chtějí prosadit, aby cyklisté směli jezdit aspoň dva vedle sebe nebo aby jim bylo povoleno aspoň půl promile alkoholu. A ani v Senátu není jednota: Zdeněk Škromach je dokonce přesvědčen, že by cyklisté mohli jezdit až s 0,8 promile alkoholu v krvi. To přesto, že nehod cyklistů pod vlivem alkoholu je skoro jedna třetina. Podle Mladé fronty Dnes jen na jižní Moravě bylo v loňském roce 8 mrtvých a 30 těžce zraněných cyklistů. Až budou volby do Senátu, měli bychom si na to vzpomenout, jaké máme senátory.
Zvlášť při předjíždění je třeba na cyklisty dávat pozor. V těsné blízkosti to už vůbec nepřipadá v úvahu. Poryv vzduchu – zvlášť od nákladního vozidla – může cyklistu přivést do složité situace. Před křižovatkou si také sotva můžeme být jisti, že cyklista dodrží podmínky správného odbočení doleva, že ukáže a že vůbec nás zaregistruje. Jsou země, kde cyklista smí odbočit doleva jen nadvakrát – totiž že zajede na pravou stranu, zastaví a vlastně už z vedlejší silnice se doleva dostane z té kolmé vozovky přímo. Samozřejmě musí dát přednost. U nás jsme k tomu ještě nedospěli. Proto také náš cyklista z úvodu zemřel. Ani při zastavování to nemusí dopadnou dobře. Na Senovážném náměstí v Praze zastavilo osobní auto u chodníku, řidič otevřel dveře a chtěl vystoupit zrovna ve chvíli, kdy těsně podle jeho automobilu projížděl cyklista. Ten spadl a zranil se. Řidič vozidla byl obžalován, cyklista dostal pokutu. Náhradu škody soud cyklistovi o polovinu snížil: neměl se pohybovat tak blízko u zastavujícího vozidla.
Pravidla pro všechny
Ať jde tedy o válku cyklistů s motorovými vozidly, nebo to přece jen úplná válka není. V každém případě je třeba mít na cyklisty ohled a totéž platí i pro ty, kdo na kole jezdí. Stačí si připomenout ta základní pravidla a povinnosti v silničním provozu tak, jak je zákon 361/2000 Sb. připomíná hned v § 3,4 a 5 a potom v § 57 a 58 o jízdě na jízdním kole. Všichni musíme jezdit opatrně, chovat se ohleduplně a ukázněně, nikoho neohrožovat, a to ani sebe. Pravidla silničního provozu jsou možná jediným zákonem, který opravdu a bez výhrad je v zájmu každého. Nerespektování uložených povinností se nevymstí ani policistovi, ani soudci, ale těm, které má zákon chránit a kteří na to příliš nemyslí. Potíž je v tom, že ten, kdo na to zpravidla nejvíc doplatí, je zranitelný cyklista. Když zaviní nehodu, zpravidla to také odskáče. Není ani bez významu, že cyklisté zpravidla nejsou ani pojištěni vlastním pojištěním odpovědnosti, takže vzniklá škoda se na nich jen špatně vymáhá.
A ještě jedna poznámka: podle statistik je nejvíc nehod ne při rekreačních jízdách cyklistů a jejich sportování: nejvíc jich je v pracovních dnech, kdy cyklisté používají jízdní kola jako dopravní prostředek do práce. Nejsme pořád nějak zvyklí na vzájemnou toleranci, na zásadu „Žít a nechat žít“. Ani na silnici. Až zavítáme do Nizozemí, třeba to tam okoukáme. A na to, jak se cítí řidič automobilu, když cyklista na silnici vyvádí své nepřístojnosti, bychom neměli zapomínat ani když pak sami nasedneme na naše jízdní kolo. Vždyť přece cyklisté jsou z velké části předtím i potom řidiči vozidel. Je toho prostě hodně, co by bylo třeba napravovat. Jak ze strany cyklistů, tak ze strany řidičů motorových vozidel. Vždycky ale bude cyklista pro nás na silnici signálem většího nebezpečí, nejistoty a možného problému. Nezbývá, než abychom tomu přizpůsobili naši jízdu. Jinak na sebe nenechá malér dlouho čekat.
Převzato z časopisu