Hrabě Albert de Dion – Comte Sportif /1.

První ve Francii, první na světě. Výrobce parních „dog-cartů“, mecenáš a zakladatel značky
De Dion-Bouton, konstruktér vlastního motoru s vnitřním spalováním, první automobilový závodník, výrobce vlastních automobilů, zakladatel Francouzského Autoklubu, organizátor prvního francouzského autosalonu, senátor, hrabě, ikona automobilového průmyslu, motorismu a závodění.

Narodil se do doby, která vřela technickou revolucí. V předjaří, 9. března roku 1856, spatřil světlo světa ve francouzském městě Nantes. Hned od prvních dní o něj bylo postaráno doslova a téměř do písmene s královským přepychem. Dostal jméno Albert a záhy se z něj stal Comte de Dion (Markýz de Dion). Budoucnost měl zajištěnu, a tak jej čekala veskrze příjemná výchova mladého šlechtice. Hodiny klasické výuky se pravidelně střídaly s návštěvami společenských akcí v rodinných sídlech.

Smetánka společnosti

Ve svých dvaceti letech byl velký, silný se zářícíma očima, které šibalsky vykukovaly zpod pěstěných vlasů. Již tehdy patřil k bohémě kulturního centra světa, Paříže. Kam vkročil, tam slavil úspěchy. Byl vždy doprovázen zástupem překrásných žen, které dávaly všem ostentativně najevo svoji náklonnost k jeho osobě. De Dionova zdravá mužnost, byť měla trochu venkovské příchuti, vítězila nad poněkud vybledlou pařížskou elegancí. Ve společnosti byl k nepřekonání. Nikdo jiný nedokázal zorganizovat tak skvělé zahradní slavnosti jako on. O jeho společenských večerech v zrcadlových sálech se hovořilo ještě dlouho po konci sezóny. Celou bohatou smetánku horních desíti tisíc dovedl vždy trumfnout novým kočárem, který byl ještě skvělejší než předchozí. Zástupy Pařížanů se za ním na korzu otáčely a hlasitě jej pozdravovaly. Naopak, výše účtů, které byl zvyklý vyrovnávat v přepychových kavárnách a restauracích bez mrknutí oka, se sdělovala pouze šeptem. Vznikaly celé legendy o jeho společenském životě. V osmdesátých letech minulého století by se mohlo zdát, že Albert de Dion nemá nic jiného na práci, než zdobit svojí přítomností různé večírky a plesy. Byl bohatý, to je pravda, velmi bohatý. Sumy franků, které mohl rozhazovat plnýma rukama každý den byly pro mnohé jeho vrstevníky až zdrcující. Těšil se veliké oblibě, a Paříž hladově hltala všechny jeho výstřelky. Pohyb – to bylo jeho heslo. Jednou se svěřil starému příteli: „Mne těší všechno to, co se pohybuje.“ Členové lepší společnosti se tomu pikantnímu a rozkošnému bonmotu oddaně usmívali. Ten, kdo typoval Alberta jen na prázdnou loutku metropolitního světa zábav, se však velmi mýlil. Elegantní šlechtic, kypící silou a zdravím potřeboval pouze šanci, aby dokázal, že za jeho touhou určovat tón radovánek světového velkoměsta je skryto něco více. Jednu jedinou šanci, byť by měla přijít náhodou. 

Okouzlen párou

Málokdo by si v oněch letech provoněných nejdražšími parfémy dovedl představit dokonalého de Diona ve špinavých montérkách s odérem uhelného prachu a kolomazi. Dámy vybraných mravů by musely dle bontónu propadnout mdlobám a mužové ze společnosti by mu již nikdy nestiskli přátelsky ruku. A přece takový okamžik jednou nastal. Co víc, markýz Albert de Dion se vzápětí znovu stal společenským šlágrem. Ale nepředbíhejme. Do konce století scházelo zhruba 18 let a de Dion měl před sebou závažný úkol. Jeho dobrý přítel, vévoda z Morny, jej totiž požádal o obstarání roztomilých kotiliónových řádů, které mínil udílet na svém plese. „Albert přece nemůže zklamat, to by odporovalo jeho nejlepší pověsti“. Po několika neúspěšných pokusech zamířil de Dion na Boulevard dItalie do krámu, kde již před časem nakupoval některé drobnosti. Při přebírání různých zbytečností nalezl malý model parního stroje. Nejen, že byl do detailu zpracovaný, ale k Albertovu údivu dokonce fungoval. De Dion okamžitě zapomněl na kotiliónové řády a ostatní pikantérie. Bez prodlení zakoupil model a spěchal za vévodou. Oba dva potom naplnili miniaturní kotel modelu vodou a zatopili v ohništi. Voda se proměnila v páru, a hle, soustrojí bezchybně pracovalo. Kola se otáčela a parní stroj se syčením jezdil po leštěných parketách zahradního salónu vévodova paláce. De Dion i jeho šlechtický přítel leželi na břiše, sepnuté ruce pod bradou a s radostí malých kluků v očích pozorovali zázrak techniky. Vévoda z Marny byl příjemně rozptýlen, „co jen ten de Dion všechno neobjeví“. Pro Alberta to však bylo něco více. Hluboko v jeho hlavě začala klíčit odvážná myšlenka, jejíž zárodek byl neodbytně zaset v krámu na Italském bulváru. Nelenil a zjistil, kdo je výrobcem skvělého „pohybovadla“. Za krátko se ocitl na východním předměstí Paříže, Clignancourt, před dřevěnou kolnou. V maličké dílně pracovali dva mechanici, Bouton a Trepardoux. Rozhovor nebyl dlouhý, de Dion se vlastně omezil jen na obchodní stránku věci. „Kolik tím vyděláte?“ zněla otázka. „Sedm až osm franků pane hrabě.“ „Dám vám deset a pracujte pro mne!“ Obchodní spojení Albert de Dion, Georges Bouton a jeho švagr Trepardoux bylo na světě, psal se rok 1883. Po několik měsíců byla de Dionova obvyklá společenská aktivita utlumována. O to více však pracoval v dílně. Smetánka začala Alberta postrádat a v kuloárech se nesly různé zvěsti.

Umění překvapit

Jednoho krásného dne však vypukl obrovský skandál. Přes Porte Maillot vjel do vnitřní Paříže na funící a páchnoucí mechanické bestii osobně hrabě Albert de Dion. A ke všemu si parovůz sám vlastnoručně postavil. Neschopni jediného slova pozorovali de Dionovi přátelé překvapivou scénu. Když přešel prvotní šok, počali hodnotit jeho chování. „ Ne, toto je rozhodně více, než si může dovolit. Mohl ledacos. Klidně třeba rozbít všechna zrcadla v Café du Paris. Nebo nechat jezdit nahou ženu na bělouši po Bois de Boulogne. Mohl si na sebe vzít zelenočervené kostkované šaty a otevřít si krám s ústřicemi. Dokonce by býval mohl vyzvat na souboj i prezidenta republiky. Všechno, co by udělal, bylo by mu tolerováno. Vždyť byl de Dion. Tahle kratochvíle však byla přespříliš. Dokonce, považte, na výrobním štítku oné mechanické zrůdy se skví jeho jméno s dalšími dvěma, zjevně nečistého původu. De Dion - slavný, starý šlechtický rod, jméno jeho hraběcí milosti a nějací Bouton a Trepardoux. Kdo kdy slyšel něco podobného.“ Společensky byl Albert vyřízen ihned, co bylo však horší, následoval opravdový soud. Oficiálně bylo mladému hraběti, nezdárnému potomku, zapovězeno provádění zaměstnání nepřiměřeného jeho šlechtickému stavu. Soudce v důvodech rozsudku doslova uvedl: „Zabývání se tak dětskými hračkami vydává hraběcí jmění do nebezpečí a tomu jest dlužno v jeho vlastním zájmu zabránit.“ De Dion se tak dostal pod kuratelu a byl mu zastaven přísun finančních prostředků. Nebyl by to ale on, kdyby se hned vzdal. Postavil si hlavu a začal vyrábět své „Dog-carty“. Tak nazval parovozy, na nichž teď již pravidelně fyzicky pracoval. Naštěstí netrvalo dlouho a moderní mladíci, dychtící po dobrodružství a novotách, chtěli také vlastnit ten skandální prostředek a zadávali si houfně u hraběte objednávky. De Dion byl proto nucen zakrátko rozšířit dílnu. Trubkový kotel, který vyráběl, se rovněž velmi dobře hodil námořnictvu. Staré známosti se osvědčily a Francie si objednala u de Diona sérii parních strojů. Překvapení hraběcí příbuzní zjistili, že se nezdárný syn nedostal proti všem předpokladům do dluhů. Nepřišel prosit o vyplacení z nouze, ba ani o finanční příspěvek na své divné podnikání. Žije stejným způsobem jako kdysi, dnes však bez jediného „sou“ vydaného z otcovského domu. Pohoršení bylo téměř tak veliké jako to první, které vyústilo až k soudu. C'est la Vie – říkají Francouzi. Když de Dion prokázal své schopnosti, byl vzat rodinou na milost a peripetie skončila vřelým objetím. Hrabě však neusnul na vavřínech, pečlivě sledoval všechny nové konstrukce, se kterými se teď roztrhl pytel. Na světové výstavě obdivoval výbušné motory, které zkonstruovali Gottlieb Daimler a Carl Benz. Tak jako již tolikrát předtím, připadl na převratnou myšlenku. Pára je již hudbou minulosti, svět ovládnou spalovací motory. 

Vizionář každým coulem

Znovu narazil, tentokráte u svého společníka Trepardouxe. Nic než slova pohrdání sklidil za své kacířské věty. Králem je parní stroj, a tak to jistě zůstane na věky. Nezlomný hrabě se zavřel do své soukromé dílny a výsledkem byl v roce 1889 vlastní patent výbušného motoru. Trepardoux však nebyl spokojen s „panskými“ manýry svého společníka. Dokonce ochotně tvrdil, že raději bude zase stavět modely za sedm nebo osm franků, než se nechat vodit za nos od de Diona. Jeho přístup byl tou nejskvělejší ukázkou konzervatismu, který ve svém „svatém“ poblouznění pokaždé zapomínal, že pára byla kdysi stejnou bláhovostí. Označovanou za nesmysl stejně přesvědčenými skeptiky majícími vždy a ve všem pravdu. Hrabě de Dion mezitím již získal určité zkušenosti v politickém světě, a tak nechal svého společníka v klidu kráčet svému osudu. Rozhodl se stavět spalovací zázrak tajně. Brzy si uvědomil, že získat patent je jedna věc, ale rozběhnout motor k pravidelným výkonům je záležitost zcela odlišná. Trvalo mu několik let, než dosáhl u svého výrobku takové spolehlivosti, aby mohl být prakticky využit. Pustil se cestou modelů. V dílně pracovat nemohl, tam hlídal jako bájný Cerberus ochránce páry Trepardoux. Na velké motory si netroufal, a tak postavil malý model s válcem o vrtání pět a zdvihu sedm centimetrů. S hračkou, kterou schoval do dlaně, vstoupil do motoristické arény proti „gigantickému“ Daimlerovi. Vytkl si odvážný cíl, motor musí běžet ve stejných, anebo lépe ve vyšších otáčkách než konkurenční stroje. Jeden z prvních velkých problémů, jenž musel řešit, bylo zapalování. Velmi těžce se dal aplikovat vyzkoušený systém žhavících trubic. Obrátil se proto k elektrické jiskře a postavil bateriové zapalování se svíčkou, přerušovačem a akumulátorem. Když nechal takto upravený model běžet na lehký plyn, dosáhl neuvěřitelného počtu obrátek, 3000 min^-1. Dvakrát tolik než Daimler. Ve stejné době jeho společník Georges Bouton přišel na zajímavou věc. Starý motor zabudovaný v jejich loďce běžně „točil“ 180 obrátek a silně rachotil, při zrychlení na 500 obrátek za minutu však jen spokojeně bručel. De Dion učinil tak náhodou velmi závažný objev. Usoudil, že při malém počtu otáček olej, který má třecí plochy mazat, uniká a kluzná místa se o sebe třou. Při větším počtu otáček nemá olej čas odtéci, vytvoří se ochranný souvislý film a je konec nepříjemnostem. 

První závodník v historii

Albert de Dion se dostal do paradoxní situace. Zatímco se ostatní konstruktéři snažili počet otáček svých motorů zvýšit, hrabě usilovně dumal nad problémem právě opačným. Uplynulo několik let, než se mu podařilo to, co si předsevzal. Jeho motor konečně dával při zdvihovém objemu 0,12 l a otáčkách 1500 za minutu tři čtvrtě koňské síly. Mezitím však plynul čas a doba dostávala stále výraznější motoristický akcent. De Dionova firma se proto snažila seč její výrobní kapacity stačily a postupně se propracovala až k nádherným a elegantním parním tahounům. Dnes bychom je mohli označit za návěsovou soupravu. Ve své době byly více než důstojnými reprezentanty Trepardouxova parního božstva. Jako takové měly, kromě jiného, přepychovou viktoriánskou karosérii. De Dion byl velmi předvídavý, a tak okamžitě reagoval na výzvu časopisu „Velocipéde“ a v roce 1887 se přihlásil k prvnímu závodu automobilů na světě. Na kolbiště, jímž byla dostihová dráha, se bohužel dostavil jako jediný. Doba ještě nebyla na podobné akce zralá, hrabě tedy kroužil po ovále sám a sám. K historicky prvnímu vítězství mu stačilo pouze překonat předepsanou vzdálenost. Akce nepřinesla očekávaný ohlas a brzy upadla v zapomnění. Pravděpodobně se jednalo o vůbec první závod na okruhu. Protože se o několik let později vydaly soutěžní snahy úplně jiným směrem, existuje těch „prvních závodů na světě“ hned několik. Důležité je, že v tom dalším „prvním“ – světové jízdě motorových prostředků – znovu hrál jednu z hlavních rolí hrabě de Dion.

Pionýři automobilových závodů

Koncem roku 1893, přesněji 19. prosince, vybouchla v Paříži doslova bomba. Šéfredaktor novin „Petit Journal“ Pierre Giffard pojal neobvyklou myšlenku a hned ji uvedl v život. V plamenném úvodníku překvapil celou Paříž slovy „Dobrá, máme dvoukolku – pro jednoho člověka, velmi dobře se hodí také trojkolka pro dva lidi. Ale co mají činit ostatní členové rodiny? Mají seděti smutně doma, zatímco otec s matkou pospíchají na svých kolech do krásného pařížského okolí a na venkov? Nemají také právo sdíleti radosti venkova a míti požitek, který skýtá člověku jízda? Mají toto právo, a jen vozidlo, které jim to umožní, zaslouží podpory našeho velikého národa. Jen mechanicky poháněný vůz může daný problém rozřešit. Petit Journal se rozhodl podporovat všemi prostředky tento nový, revoluční způsob lidského pohybu a vyřazení koně. Proto vypisuje soutěž, která se bude vyznačovat velkými cenami v penězích! Je přístupna všem vozidlům každého druhu, ať jsou poháněna plynem, parou, benzinem nebo elektricky“. Na jaře následujícího roku se měla konat jízda po trati Paříž – Rouen.

Konkurenční časopisy byly zaskočeny odvážným tahem, a tak se alespoň pohoršovaly, zatímco obyvatelé Paříže si rvali „Petit Journal“ navzájem z rukou. Konstruktéři automobilů okamžitě pochopili příležitost a přihlášky se Giffardovi na stůl jen sypaly. Po uzávěrce startovní listiny měl celkem 102 potvrzených uchazečů o jedny z prvních vavřínů vítězství v motorismu. Báječní muži na ještě báječnějších strojích přihlásili opravdové skvosty. Pět vozů mělo být poháněno ocelovou pružinou, dalších pět stlačeným vzduchem, tři energií vodního sloupce a jeden dokonce kombinací lidské a mechanické síly. Mezi startujícími byli také všichni, kteří již něco znamenali. Albert Lamaitre, Auguste Doriot s vozy Peugeot vybavenými motory Daimler, Hippolyte Panhard, Émile Levassor, Émile Mayade na vozech Panhard et Levassor, Émile Roger s vozem Benz a přirozeně rovněž Albert de Dion s vozem své značky.
Se poursuivre...

Převzato z časopisu

Fotogalerie