Enzo Ferrari – „Il Commendatore“ – prima parte

Automobilový závodník, podnikatel, zakladatel závodní stáje Scuderia Ferrari a následně též kultovní značky Ferrari byl známý jako „Il Commendatore“ či „Il Drake“, v posledních letech svého života však spíše také jako „Il Ingegnere“ nebo dokonce „Il Grande Vecchio“.

Fenomenální představitel ryzího individualismu a zosobnitel vývoje motorismu, Enzo Ferrari se velmi často prezentoval jako člověk, který se vypracoval sám. Celý život dovedl obratně vytvářet svůj osobní mýtus a schopně manipulovat se sdělovacími prostředky. Ostatně k novinám měl docela srdečný vztah. Jak sám rád zdůrazňoval, v mládí měl tři sny. Chtěl se stát buď operetním tenorem, sportovním novinářem nebo závodním jezdcem.

Rodinné zázemí

Narodil se 18. února 1898 v zámožné modenské rodině (snad kvůli sněhovým závějím se otec Alberto dostal na úřady až o dva dny později, narozeniny Enza se pak datovaly také 20. února). Vztah Ferrariových k technice byl dostatečně vyjádřen postupným vlastnictvím několika automobilů. Prvním vozem byl De Dion-Bouton, později zakoupili dvouválcový Marchand a nakonec třílitrový Diatto. O výlučnosti majitelů automobilů výmluvně svědčil na přelomu století fakt, že kolem Modeny tehdy nejezdilo více než třicet motorových dopravních prostředků. 

Otec Enza, Alfredo – syn prodejce potravin, byl původem z ostrova Capri. Vlastnil malou továrničku na výrobu kovových konstrukcí. Největší část výrobního programu tvořily státní zakázky pro železniční dráhy. Pro ně vyráběla Ferrariho továrna mosty a kryté haly. S více než dvaceti zaměstnanci se dal podnik označit za celkem solidní základ pro pohodlný život. Matka, Adalgisa Bisbiniová, pocházela z jedné větve staré vesnické šlechty z kraje Forli. 

Kromě toho, že otec Alfredo usazoval syna Enza pravidelně již v útlém mládí za volant rodinných automobilů, na což dítě nikdy v životě nezapomnělo, učinil v roce 1908 něco, co způsobilo zásadní obrat v synkově životě. Spolu s otcem a starším bratrem Alfredem juniorem se tehdy sotva desetiletý Enzo stal divákem slavného závodu Coppa Florio ozdobeného účastí vynikajícího Felice Nazzara (1881 – 1940) a Vincenza Lancii (1881 – 1937). Onu neděli v Bologni, kdy vyhrál Nazzaro a Lancia zajel nejrychlejší kolo, chytla Enza Ferrariho horečka rychlosti, která mu zůstala již po celý zbytek života. Příští rok samozřejmě již nemohl chybět v řadách diváků, kteří sledovali na okresní silnici Modena – Ferrara, nedaleko jejich domu na via Camurri, závod vyhlášený jako rekordní jízda na jednu míli.

Roky hledání

Šťastný život Ferrariů byl, jako mnoho jiných, řádně vykolejen naprosto nepředvídanými událostmi první světové války. Během roku 1916 ztratil Enzo otce, který umřel na běžný zápal plic a ještě v tom samém hrozném roce také bratra, kterého skolila nemoc propuknuvší u něj během vojenské služby. V roce 1917 musel narukovat i mladý Enzo. Ve službě u Třetí horské dělostřelecké divize operující v blízkosti Bergama naštěstí dlouho nepobyl. Zánět pohrudnice jej připoutal na nemocniční lůžko nejdříve v Brescii a potom v Bologni. Tam se také dočkal konce válečného konfliktu.

Sotva dvacetiletý, plný elánu a nadšení, spěchal rovnou z nemocnice do Turína k největší italské automobilce Fiatu, aby se tam pokusil prosadit své smělé plány. Naneštěstí byla jeho budoucnost stejně tmavá jako budoucnost tisíců jiných válečných veteránů v Itálii. Ani doporučující dopis od jeho plukovníka, který jej hřál v kapse, nebyl dostatečným důvodem k přidělení pracovního místa. K náladě nepřidalo Enzovi ani zimní počasí. Hluboko v mozku zůstala z těchto dní zasunutá hořká vzpomínka na Fiat, která se probouzela v následujících letech vždy, kdy to bylo nejméně potřeba. Jak se mu teď těžko vzpomínalo na otce a na jeho rady, aby dostudoval a stal se inženýrem. Titul by mu ve špatných časech pravděpodobně k práci dopomohl.

Přes všechny obtíže však mladý Ferrari nezahodil flintu do žita a 5. října 1919 si splnil svůj dávný dětský sen. Debutoval na voze C.M.N. (Construzioni Meccaniche Nazonali) ve třetím ročníku závodu do vrchu Parma – Poggio di Berceto, v prvním závodě, který se po válce v Itálii jel. Výsledek nebyl nijak oslňující, umístil se na čtvrtém místě ve své kategorii. Důležitější však bylo, že se Enzo, bývalý nezaměstnaný, prosadil do relativně elitní skupiny obyvatelstva mající možnost vůbec se závodními vozy startovat. Ještě ve stejném roce startoval na Targa Florio a zažil docela povedenou taškařici. Během závodu musel, ještě s dalšími dvěma vozy, zastavit, neboť v městečku na trati řečnil tehdejší předseda italské vlády (1917 – 1919) Vittorio Emanuele Orlando. Po skončení proslovu se všichni tři závodníci museli spořádaně zařadit do kolony předsedy vlády. Když se konečně mohli rozjet k pokračování závodu, byl již konec. I tak byl Ferrari klasifikován na devátém místě.

Osudové přátelství

Všechno ostatní byla vlastně jedna velká náhoda. Po neslavném intermezzu u Fiatu si konečně našel práci v Turíně v dílně pro lehká nákladní auta. Jako zkušební technik často jezdil s podvozky vozů do Milána. U firmy Carrozzeria Italo-Argentina je karosovali a vyráběli tak luxusní „torpéda“. Jednoho večera se Enzo v baru Vittorio Emanuele seznámil s Ugem Sivocciem (1885 – 1923), bývalým cyklistou a později populárním automobilovým závodníkem. Svoji slávu si Sivoccio vydobyl startem v závodě Targa Florio v roce 1913 s vozem De Vecchi. Extrovertní Ugo si chlapce z Modeny okamžitě oblíbil a doporučil ho k přijetí u firmy C.M.N. s platem, který odpovídal tehdejším Enzovým ambicím. 

I v následujících letech sehrálo přátelství se Sivoccim významnou roli. V roce 1920 přivedl Ferrariho poprvé k Alfě. Počin to byl více než prozíravý. V roce 1923 totiž C.M.N. zavřela svoje tovární brány, zatímco Alfa, jejímž významným akcionářem se stal Nicola Romeo (1876 – 1938) z Neapole, právě dokončila projekt nádherných a vysoce ceněných sportovních vozů. Účast na závodech se zdála být neodmyslitelnou aktivitou vedoucí k lepšímu prodeji u bohatší klientely. Enzo Ferrari usedl za volant závodní Alfy Romeo poprvé hned v jednom z nejtěžších závodů své doby. Targa Florio startovala 24. října 1920 a závodník z Emílie získal s vozem Tipo 40 – 60 HP překvapivě druhé místo.

Přízeň fanoušků

Život se na Enza usmál a zahrnul jej přízní fanoušků. Také noviny si tohoto nadaného mladíka, kterého jistě čeká slibná budoucnost, všimly. V Turínu poznal Ferrari také svoji první velkou lásku. Elegantní blondýnku Lauru, kterou od začátku představoval jako svoji manželku. Svatba se konala 28. dubna 1923 v jednom Turínském kostele za skromné účasti pouze nevěstiných příbuzných. Ženitbou se urovnal i Enzův soukromý život, do kterého zasahovali rodiče nevěsty. Nelíbilo se jim, že mladí spolu žijí jen tak. Enzova kariéra tímto zklidněním prostředí pouze získala a záhy také přišlo první vítězství. 

Dne 17. června 1923 v Ravenně získal Enzo Ferrari nejvyšší metu s vozem Alfa RL Targa Florio. Sezóna to však nebyla z nejšťastnějších. Při testech nového závodního vozu Alfa Romeo P1 v Monze přišel o život Ugo Sivocci a Alfa Romeo stáhla až do konce roku oficiálně svoji účast ve Velkých cenách. Od té doby byl na závodních alfách používán symbol zeleného čtyřlístku v bílém trojúhelníkovém poli. Navíc Sivocciho startovní číslo 17 již nikdy nebylo použito na italských vozech. Kromě toho ovšem došlo v následujících měsících k důležité obměně ve vedení firmy. Na místo technického vedoucího přichází Turíňan Vittorio Jano (z rodiny maďarských přistěhovalců – Viktor János, 1891 – 1965).

Úspěchy za volantem

Pro rok 1924 vytáhla Alfa svoji nejlepší zbraň. Geniální Vittorio Jano zkonstruoval fantastický vůz pro Velké ceny s označením P 2. Poprvé měl automobil prokázat své kvality ve Velké ceně Evropy na okruhu v Lyonu 3. srpna 1924. Pro tuto příležitost dala Alfa Romeo dohromady tým, jehož vedoucím byl Antonio Ascari (1888 – 1925). Za volanty závodních vozů usedli, Giuseppe Campari (1892 – 1933) pocházející z města Lodi, který podle své snědé pleti získal přezdívku „Negr“, Loius Wagner (1882 – 1960), světoběžník, který báječně jezdil i v USA a Enzo Ferrari. Zatímco se na jaře roku 1924 Ascari a Campari věnovali víceméně zkoušení tajného prototypu P 2, na Ferrarim ležela veškerá zodpovědnost za sportovní výsledky stáje. Mladý Modeňan nezklamal. V Ženevě 16. března 1924 vzbudil zaslouženou pozornost se šestiválcem RL SS přihlášeným do třídy sportovních vozů v závodě na letmý kilometr. 

Následující týden byl na okruhu Torricelle druhý při závodech ve Veroně. V druhé polovině května zopakoval svůj triumf v Ravenně z minulého roku na Savijském okruhu. Prvního června vyhrál Polesinský okruh před tehdy slavným motocyklovým závodníkem Taziem Nuvolarim. Poslední vítězství slavil Enzo v Pescaře na zahajovacím závodě Coppa Acerbo. Za své úspěchy získal v necelých dvacetišesti letech titul Cavaliere della Corona d'Italia. Přímo z Pescary spěchal Ferrari do Lyonu k prvním treninkům. Ne zcela vyzkoušená P 2 nezaručovala naději na úspěch. Vedle ní byly do závodu přihlášeny nové Bugatti 35, Sunbeamy vyprojektované italským konstruktérem Bertarionim, Delage a prestižní Miller, za jehož volantem seděl dobrodruh s modrou krví, hrabě Louis Zborovsky (1895 – 1924). 

Celý tým Alfy byl ve výborné náladě. Nejaktivnější ze všech byl právě Ferrari. Přestože vyrážel jako první ještě před svítáním k tréninkům, 22. 7. z Lyonu prostě zmizel. Hodil za hlavu svoji životní šanci stát se šampiónem nebo se alespoň podílet na slávě fantastického monopostu P 2. Nenastoupil ani k závodu, vrátil se prostě domů do Modeny. Tento významný zvrat nebyl nikdy ze strany Enza ani zástupců tisku rozpitváván do hloubky. Ke konci svého života Ferrari na přímou otázku Valeria Morettiho, který připravoval knihu o jeho úspěších, odpověděl: „Pravda je taková, že jsem byl právě nemocen, pocítil jsem příznaky choroby, která mě v roce 1969 ovlivnila natolik, že jsem přenechal Fiatu padesát procent svého podniku.“ Můžeme tedy spekulovat, že Enza k tomuto nevysvětlitelnému kroku vedlo možná nervové vyčerpání. Někteří historici po pečlivém prozkoumání pozůstalosti tvrdí, že příběh má hluboké kořeny v soukromém životě rodiny Ferrariů. Manželka Laura nebyla sto ovládnout svůj strach a žárlivost zároveň a pravděpodobně přinutila Enza k závažnému rozhodnutí. Možná tedy utekl Enzo z Lyonu ne proto, že se cítil špatně za volantem své Alfy, ale proto, aby zachránil své manželství. V každém případě změnil Enzo Ferrari v červenci 1924 znovu výrazně běh svého života.

Mezidobí: závodník i manažer

O úspěchu Alfy v Lyonu se Enzo dozvěděl z rádia. Později se objevil znovu v boxech Velkých cen připraven poskytnout pomoc všude tam, kde je jí potřeba. Byl rozhodnut řešit tisíce malých, a pro některé malicherných, problémů. Je nesporné, že se stal znovu členem klanu Alfy Romeo. Podivnost z Lyonu byla zřejmě vysvětlena a zapomenuta. Dokonce se Enzo 15. května 1927 objevil na scéně znovu jako závodník. Nebyl již profesionál, ale svoji soukromou Alfu typ RLSS snadno hnal po okruhu v Alessandrii k vítězství. Enzo Ferrari se stal koncesionářem Alfy Romeo pro kraj Emília. Dokázal, že je prvotřídní pracant a obchodník. V červnu se rozhodl předvést svoje jezdecké umění i proti takovým jezdcům, jakými byli Carlo Pintacuda (1900 – 1971) a hrabě Aymo Maggi (1903 – 1961), jeden ze zakladatelů Mille Miglia. V roce 1928 se Ferrari přihlásil do tří závodů, ve dvou zvítězil, v posledním získal třetí místo. Následující rok nebyl zrovna úspěšný, Enzo byl ale zcela pohroužen do svého soukromého projektu závodní stáje. Byl přesvědčen, že stáj vedená profesionálním způsobem musí mít úspěch. Neohlížeje se na důsledky hospodářské krize našel Ferrari společníky (bratři Caniatové z Ferrary a Mario Tandini - bohatý italoameričan) a spůjčkou jednoho miliónu lir od banky v San Geminianu založil na podzim 1929, později slavnou, Scuderia Ferrari. 

Za symbol si Enzo Ferrari zvolil vzpínajícího se černého koně na žlutém pozadí. Použití znaku je opředeno tajemstvím. Sám Ferrari několikrát pro veřejnost uvedl, že se v roce 1923, poté co vyhrál v Ravenně Savijský okruh, setkal s hrabětem Enrico Baraccem. Otcem Francesca Barraccy (1888 – 1918), hrdiny italského letectva, který zahynul během první světové války, jeho žena Paolina mu vnukla, nadšená odvahou hrdinného jezdce, myšlenku přijmout za svůj emblém vzpínajícího se koně, který zdobil trup stíhačky jejího syna Francesca. Žluté pozadí pak Commendatore vysvětloval zdravým nacionalismem. Jako správný Mantovan se nechtěl vzdát barev svého města. 

V roce 1930 závodní jezdec Enzo Ferrari nedosáhl zdaleka takových výsledků, jakých by si přál. Přesto se dočkal nádherné satisfakce v závodě Bobbio – Passo del Penice – bylo to Enzovo poslední vítezství. Ještě 9. srpna 1931 se stal spolu s Taziem Nuvolarim (1892 – 1953) velkým hrdinou závodu Tre Province. Nuvolari nakonec vyhrál. V červenci 1931 oznámila Laura Enzovi, že se brzy stane otcem. Za této situace Ferrari pravděpodovbně uvážil, že může stejně velkých úspěchů jako jezdec dosáhnout i v manažerské práci. Konečné rozhodnutí však přišlo až s narozením syna Alfreda 19. ledna 1932, jeho milovaného Dina.

Převzato z časopisu

Fotogalerie