Na svátky – Štědrý den, Nový rok

Ten první už máme za sebou, nový rok nás ještě čeká.

Kolem Vánoc si vždycky vzpomenu na příhodu, o které jsme si už možná kdysi povídali, stojí ale za to si ji připomenout znovu. Tím spíš, když je Česká pošta stále problematičtějším podnikem a pořád něco nestíhá a je pořád dražší. Má ale i dobré stránky.

Malý chlapec prý jednou psal Ježíškovi: „Milý Ježíšku, moc Tě prosím, pošli mi 1000 korun. Jenom Ti nemůžu říct, na co je potřebuju. Moc děkuju, Toník. “

Na poště dopis otevřeli – konec konců kam by jej Ježíškovi mohli doručit? A protože malého kluka znali (byla to malá obec), složily se poštovní úřednice na to jeho přání a zalepily mu do obálky pětistovku – jako od Ježíška.

Po Vánocích dostala pošta nový dopis. V něm psal Toník poděkování: „Milý Ježíšku, moc Ti děkuju za poslané peníze. Jen je příště neposílej přes naši poštu: ty zlodějky mi z nich polovinu ukradly…“

Nevděk světem vládne. A taky nechodí neštěstí jen po horách a ne jen mimo Štědrý den. Jednou tak kolem druhé ráno právě na ten svátek zazvonil – říkejme mu Standa – tedy Standovi telefon. Sotva se probral, uslyšel úpěnlivou prosbu kamaráda. Ten se zdržel někde v baru a ujel mu autobus. Kdyby byl Standa tak hodnej a zajel pro něj. Co mu zbylo a co by pro kamaráda neudělal… Vzal auto, pro kamaráda do okresního města dojel a už byli skoro doma, když v takové záludné zatáčce auto dostalo smyk. Spíš se po silnici sklouzlo, než že by tam někdo stál a rozdával smyky. Přímo do stromu a přímo k sedadlu, kde polo seděl, polo spal kamarád. Byl na místě mrtvý. Co následovalo potom, si umíme představit: soud, trest, potom ještě žaloba na ochranu osobnosti podle starého občanského zákoníku. Celá rodina se složila a nějak se to aspoň trochu vyřešilo.

Jen ten Štědrý den tam už moc neslaví.

O jiném takovém případu jsme si už jednou říkali: jak na Štědrý den se mladý táta rozhodl dojet pro vánoční stromek do lesa. A protože to byla krádež, spěchal. V blízké vesnici mu přímo pod kola ze tří schůdků místní hospody vběhl opilec. Toho usmrtil na místě, pak vychýlené auto vjelo do skupinky jiných štamgastů postávajících u chodníku. Jednomu z nich auto utrhlo celou ruku, ostatní vyvázli s mírnějšími zraněními. 

A zase: odsouzení, trest a navždycky zkažený Štědrý den. Ve všech těch rodinách…

Takže ten den nemusí být ani štědrý, ani sváteční, jak jsme zvyklí. Snad byl aspoň letos víc vánoční.

Nový rok je teprve celý před námi.

Vzpomínám si ještě na dobu, kdy býval před každým filmem v biografu promítán Týdeník – žurnál. Ten po svátcích byl tehdy o Silvestru. Kameraman snímal rozveselené a vesměs podnapilé spoluobčany a redaktor se ptal, proč jsou tak veselí a optimističtí, když o tom novém roce nic nevědí. Někteří onemocní, jiní dokonce umřou, budou mít všelijaké maléry a tak. A také si hned odpověděl: „Optimismus je nedostatek informací. V našem případě nedostatek informací o budoucnosti.“

Ani letos toho moc o budoucím roce nevíme. Jen doufáme, že bude lepší, tak jako vždycky. To vzdor starému německému přísloví o tom, že jen zřídka je něco nového lepší. Je to ale o naději, o zmíněném optimismu, o posunu kupředu, který je lidskému snažení vlastní, děj se co děj. A tak doufáme, že se v novém roce už žádná lávka jako v Troji nezřítí, třebaže nám někde prozradili, že skoro polovina mostů u nás je v havarijním nebo aspoň problematickém stavu. Doufáme, že se silnice pospravují, ačkoli na to stále nejsou uvolněny potřebné peníze. Že se nebezpečné úseky dočkají úprav dřív, než tam zase přibydou pomníčky a křížky, a že aspoň ty křížky nikdo nezakáže jako náboženský symbol, jak to udělal ústavní soud ve Francii. Těch přání do nového roku je samozřejmě víc: třeba aby – jak se teď moderně říká – vymahatelnost práva byla lepší a aby se majitel malé autodopravy nemusel soudit 19 let o opravu kamionu po nehodě a dodnes neměl peníze za opravu. A také aby Ministerstvo spravedlnosti nemuselo platit stamiliony za průtahy soudních řízení jen proto, že soudy nedodržují zákon, který přece říká jasně:

„V řízení soud postupuje předvídatelně a …tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná…“ (§ 6 občanského soudního řádu).

Protože Ministerstvo spravedlnosti tolik peněz na náhrady za nesprávný úřední postup ani ze svého uvolnit nemůže, je na to zřízen zvláštní účet u Ministerstva financí, z kterého se to všechno platí. Jenomže ani Ministerstvo financí nemá žádné své vlastní peníze. Platí to samozřejmě z našich daní… A co s tím, že jsou zase přeplněné věznice, v nich se zase nedodržuje předepsaný prostor pro vězně, léta nejsou náramky pro rozporuplné tresty domácího vězení, nikdo nezavede starý dobrý trest nápravného opatření, namísto aby se rozdávaly podmíněné tresty odnětí svobody, které jsou vesměs na nic: slušný člověk je nepotřebuje, gauner si z nich stejně nic nedělá. Budeme si také přát do nového roku, aby legislativní smršť už ustala. Vždyť jsme si přece nedávno připomínali, že za socialismu byly za celou dobu čtyřiceti let tři dopravní vyhlášky. Dnes je novel a změn zákona o silničním provozu – dopravních předpisů – už přes 400! A budou další.

Přejeme si v novém roce, aby už dál stromy podél silnic nezabíjely, třeba už jsou to jen pahýly, jako např. před Lomnicí nad Lužnicí. Aby už nikdy nebyli silničáři zaskočeni, že padá sníh. Aby se už konečně odpovědná místa rozhoupala pro řidičáky na zkoušku, aby třeba ti novopečení řidiči nesměli chvíli nikoho vozit, aby ho nemohli zabít, aby se už prosadily programy pro provinilé řidiče fungující u našich sousedů skoro půl století a s dobrým výsledkem. Aby pojišťovny našly spravedlivější způsoby, jak stanovit výši pojistného povinného ručení a třeba zkusily zavést spoluúčast (jako je to u havarijního pojištění) aspoň v těch nejkřiklavějších případech způsobených škod. Protože proč máme všichni doplácet na hazardéry, co jedou přes Budějovice 220, co na nic nedbají na železničních přejezdech, co přejedou dítě na přechodu pro chodce hlava nehlava? A také aby se úřady uráčily varovat řidiče dopisem, že nasbíral deset bodů a že přijde o řidičák, když nedá nohu z plynu – jako je to v Německu. Tak by aspoň měl možnost body umazat a určitě se lekl a jezdil obezřetněji. Tomu by se říkala prevence.

Přejme si to lepší

Je toho prostě mnohem, mnohem víc: třeba aby se už konečně přestalo mlžit kolem dostavby dálnice D3 na jih Čech a aby se zas od D1 přes Benešov k Táboru aspoň koplo. Ostatně nikdo nikdy vlastně nevysvětlil, proč se hloupě začaly do Českých Budějovic stavět hned dvě dálnice – jedna přes Písek, druhá přes Tábor – když by stačila zatím aspoň jedna a byla už za ty peníze a dobu dávno hotová. A odpovědnost za dálnice? Pak že příklady táhnou: nedávno na Prima Zoom byl příběh stavitelů čínské přehrady. První neúspěšný pokus zaplatil stavitel vlastní smrtí.  Až jeho synovi se přehrada povedla…

O pražském městském okruhu ani nemluvě. Ten se začal už za Hitlera! Bude vůbec někdy dokončen? Když to s ním bude jako s billboardy, není naděje. Těch se odstranilo zatím jen 25, zákon nezákon. Mimochodem je to také taková věc, s kterou se nelze chlubit: nejdřív se firmám reklamy povolí, ty investují značné peníze a pak se jim to zakáže. To se o jejich možné nebezpečnosti dřív nevědělo? Co dělali úředníci, když je povolovali? Ne že by mi bilbordy chyběly – tak se to ale nedělá. Má-li mít stát nějakou prestiž a jeho rozhodnutí váhu, měl by na svou pověst víc dbát. Jenže stát jsou vlastně jen jeho úředníci. Ty se za státní razítko snadno schovají. Nejde to všechno do novoročního přání zahrnout. Určitě by ale mělo mířit i do našich vlastních řad: měli bychom v novém roce – i na silnicích – být odpovědnější. Za sebe i ostatní. Ve vlastním zájmu, v pudu sebezáchovy. Je to spíš zbožné přání. Na nový rok se ale snad hodí … 

Převzato z časopisu

Fotogalerie