Historie

Autobianchi (1955–1995) – Předvoj Fiatu

Tom Hyan 18.02.2021 06:56

Autobianchi Primula, průkopník motoru vpředu napříč a pohonu předních kol, předobraz Fiatu 128 (1964–1970)

Italové byli vždy mistry ve výrobě malých vozů. Málo je známé, že Fiat zkoušel nová řešení na výrobcích sesterské značky Autobianchi, založené v roce 1955...

Historie Autobianchi má však mnohem starší kořeny. Přestože trojice Alberto Pirelli, dědic známého výrobce pneumatik, Giuseppe Bianchi, syn zakladatele automobilové a motocyklové značky Bianchi, a konečně Vittorio Valletta, tehdejší šéf Fiatu, potvrdili teprve v roce 1955 zrod nové značky Autobianchi v původním závodě Bianchi v Desiu u Milána, tak výroba dvoukolových i čtyřkolových vozidel Bianchi sahá až do konce předminulého století. Jméno Bianchi není v italském průmyslu žádným nováčkem. Společnost průmyslníka Edoarda Bianchiho (1865–1946) zahájila v Miláně už v roce 1898 výrobu automobilů a motocyklů, pro něž používala zpočátku motory jiných výrobců (např. De Dion-Bouton nebo Aster), od roku 1902 zahájila produkci vlastních motorů a pro svoji novou specializaci se v roce 1905 proměnila z F.I.V. (Fabbrica Italiana Velocipedi) na F.A.V. (Fabbrica di Automobili e Velocipedi Edoardo Bianchi & C.) a nakonec na Automobili Bianchi.

Milánská společnost Bianchi vyráběla osobní automobily namířené proti největší konkurenci turínského Fiatu, v roce 1932 se zrodil typ S5, protějšek Fiatu Balilla, a v roce 1934 typ S9, konkurent Fiatu 1500. Do světa nákladních automobilů vstoupil Bianchi těžkými vozy na základě licence Mercedes-Benz, ale druhá světová válka znamenala zničení továrny bombardováním, a tak se po roce 1945 produkce soustředila na motocykly a jízdní kola. Giuseppe Bianchi však toužil po návratu k automobilům, a proto jeho inženýr Ferruccio Quintavalle zahájil v roce 1954 jednání jak s Fiatem, tak s Pirelli, o společném podniku na výrobu osobních vozů, v němž by každý z partnerů měl třetinový podíl. V lednu 1955 se tak zrodila nová společnost Autobianchi S.p.A., která převzala továrnu Officine Metallurgiche Edoardo Bianchi v Desiu, a jejím generálním ředitelem se na první léta stal Giuseppe Bianchi, Edoardův syn. Továrna v Desiu byla přestavěna a vybavena nejmodernějším zařízením pro kapacitu výroby do 200 tisíc vozů ročně. První Bianchina vznikla s pomocí Fiatu na základě dvouválcového Cinquecenta (Fiat 500), ale s jinými karoseriemi kupé, kabriolet, sedan nebo kombi. Pomocnou ruku přiložili věhlasní konstruktéři od Fiatu, mezi nimiž nechyběli Fabio Luigi Rapi a Dante Giacosa. Vůz měl premiéru v září 1957 v Muzeu vědy a techniky v Miláně.

První Bianchina Trasformabile Serie A na základě legendárního vozu Fiat 500 s dvouválcem 479 cm3 o výkonu 11 kW (15 k), uloženým vzadu, byla dvoumístné kupé se shrnovací plátěnou střechou (polokabriolet). Maličký automobil s rozvorem náprav 1840 mm a celkovou délkou 2990 mm procházel průběžnou modernizací a vznikaly další varianty. V souladu s vývojem Fiatu 500 vzrostl objem válců na 499,5 cm3 a výkon až na 18,4 kW (25 k), objevila se plně čtyřmístná verze Bianchina Quattroposti (Lutéce) ve verzi Standard a Special, půvabná otevřená Bianchina Cabriolet a kombi Panoramica, resp. skříňová dodávka Furgoncino, obě odvozené z Fiatu 500 Giardiniera, který měl plochý dvouválec 499,5 cm3 uložený vzadu pod podlahou. Maximální rychlost těchto vozíků byla 95 až 110 km/h podle typu. Bianchiny se vyráběly až do roku 1969, vzniklo více než 270 tisíc vozů. V té době už byl stoprocentním vlastníkem automobilky turínský Fiat, jenž nejprve převzal podíl Bianchi a poté Pirelli.

Na autosalonu 1963 v Turíně debutoval větší typ Stellina, elegantní roadster s podvozkovými skupinami Fiatu 600 D (tedy čtyřválec 767 cm3, později upravený na 792 cm3), který však nedosáhl většího rozšíření (vzniklo jen 502 kusů). V polovině šedesátých let Fiat zvolil značku Autobianchi pro zkoušky nových koncepcí a průzkum zájmu veřejnosti. Uvedl několik pokrokových typů s motory vpředu napříč a pohonem předních kol, na nichž si ověřoval řešení, použitá později ve vlastních vozech Fiat 127 a 128. První byla Autobianchi Primula, sedan se splývající zádí a pohonem předních kol a s elegantními, ale střízlivými italskými liniemi, ostatně moderními ještě dnes. Na autosalonu v Turíně 1964 debutovala první třídveřová verze s výklopnou stěnou v zádi, na autosalonu v Turíně 1965 se objevila dvoudveřová a čtyřdveřová varianta (vzadu bylo šikmé okno a pod ním klasické víko zavazadlového prostoru) a nakonec v roce 1966 provedení pětidveřové (tedy s výklopnou zádí a čtveřicí bočních dveří). Tvůrcem vozu byl Dante Giacosa, dopředu napříč zabudoval známý čtyřválec Fiat 1100 D o objemu 1221 cm³ a výkonu 43 nebo 46 kW (59 nebo 62 k), vzadu nechal jen lehkou tuhou nápravu na podélných listových perech. Všechny čtyři brzdy byly kotoučové. Na Pařížském autosalonu 1965 debutovala Primula Coupé, dvoudveřová verze s více sešikmenou střechou zádě a vyšším výkonem 48 kW (65 k); Coupé Special mělo luxusní úpravu karoserie Touring Superleggera s metalickým lakem. Po restylingu 1968 dostal vůz motor Fiat 124 (1197 cm³ a výkon 48 kW/65 k), a proto se označení změnilo na Primula 65 C. Vrcholným typem se stala Primula Coupé S, osazená motorem Fiat 124 Special (1438 cm³ a 55 kW/75 k). Vzniklo sice jen 74 858 vozů Primula a dalších 57 144 nástupce Autobianchi A111 (nová karoserie sedan, motor z Coupé S), ale koncepce pro Fiat 128 tak byla prověřena.

Prubířským kamenem pro kompaktní Fiat 127 byla naopak Autobianchi A112, malý automobil uvedený na autosalonu v Turíně 1969, jenž nahradil Bianchinu. Základní pohonnou jednotkou byl čtyřválec 903 cm³ o výkonu 32 kW (44 k) z Fiatu. Postupně přibývaly nové verze, včetně A112 Abarth (982 cm³, 43 kW/58 k; později až 1049 cm³, 51 kW/70 k). Stal se nejúspěšnějším vozem značky, vzniklo přesně 1 311 322 exemplářů do roku 1986. Pokrokovost těchto vozů ocenila odborná porota v evropské anketě Car of the Year: Autobianchi Primula byla druhá v ročníku 1965 a A112 druhá v ročníku 1970. Druhé místo patřilo také Lancii/Autobianchi Y10 v roce 1986. Bratranci vozů Autobianchi, totiž Fiat 128 a 127, prestižní titul Vůz roku získaly v letech 1970 a 1972.

Labutí písní značky byla zmíněná Autobianchi Y10, uvedená jako nástupce A112 v roce 1985, druhý nejúspěšnější automobil značky (1 133 774 kusů), opět vycházející z malých typů Fiat, nyní s novým čtyřválcem Fire. V poslední třetí sérii ovšem na většině exportních trhů Autobianchi Y10 převzala značku Lancia a spolu s ní se definitivně uzavřela původní továrna v Desiu (v roce 1992), takže poslední Autobianchi (pod touto značkou prodej dále jen v Itálii, Francii a Japonsku) vyjížděla z různých závodů Alfa Romeo (Arese u Milána a Pomigliano d’Arco), ale také Fiat (Mirafiori). V roce 1995 se historie Autobianchi skončila, ale poslední vozy Lancia Ypsilon jsou vlastně pokračováním její tradice. Historie se tak opakuje, Ypsilon coby nástupce Y a Y10 bude zjevně posledním vozem značky Lancia. Od roku 1997 pokračují jízdní kola Bianchi pod taktovkou švédské skupiny Cycleurope AB, výroba motocyklů zanikla v šedesátých letech.

Převzato z časopisu