Závodní okruh – Masec je mazec!

Nejstarší a nejznámější závodní okruh v Československu, jedna z nejvíce ceněných přírodních závodních tratí na světě, Masarykův okruh, alias Velká cena, oslavil letos 85 let.

Před více než dvaceti lety jsem pracoval v Technickém muzeu v Brně (TMB), tehdy jsem měl jako odborný pracovník zodpovědný, kromě jiného, za sbírky spalovacích motorů a vozidel vyráběných na Moravě, možnost pro tuto ctihodnou instituci pořídit fotografickou a listinnou pozůstalost po Vladimíru Havránkovi. Po člověku, který byl doslova a do písmene, svědomím a duší brněnského okruhu, kterému se říkalo Masarykův či Velká cena. Díky němu a jeho četným mediálním výstupům jsem byl vtažen do historie závodů na brněnském okruhu, který jsem sice vnímal již jako dítě a mladistvý, ale jehož krása pro mě rozkvetla právě po tomto, arciť jen duchovním, setkání s důsledným propagátorem automobilového a motocyklového závodění v Brně. Následující dlouhá léta jsem strávil pravidelnými návštěvami Automotodromu, vyfotil jsem tisíce kinofilmových okének a popsal spoustu papírů, prostudoval tamnější archív, navrhl a realizoval propagaci okruhu.

Osobní vklad do historie

V rámci důsledného zpracovaní pozůstalosti po Vladimíru Havránkovi jsem postupně v letech 1994 a 1995 připravil výstavu, kterou se podařilo v TMB, ještě na staré adrese, ve voršilském klášteře na Orlí ulici číslo 20, slavnostně otevřít 3. 7. 1995. Jedna z mála realizovaných výstav v TMB v té době nesla titul „65 let Masarykova okruhu“, musím přiznat, že jsem tehdy byl již na odchodu z technického muzea, neboť mě lákaly dálné kraje. Vernisáže své výstavy jsem se zúčastnil, také jsem k ní vlastním nákladem vydal tištěného průvodce, ale „po zásluze“, jakožto zaměstnanec na neplaceném volnu, jsem byl potrestán neuvedením autorství. Nic naplat, člověk občas musí nechat slíznout smetanu méně úspěšným či ignorantům. Radost z dobře založené práce byla v dalších letech násobena opakujícími se prezentacemi kompletního souboru výstavy v rámci pravidelného představování práce TMB. Na základě výstavy „65 let Masarykova okruhu“ (autor libreta, scénáře a realizace výstavy Ing. Milan Olšanský, 1995) vzniklo několik článků, knížečka, kniha a další. Postupně byly mé původní texty včleněny do dalších scénářů, bakalářských prací a jiných psaných výstupů různých autorů. Nutno podotknout, že i s obraty a původními chybami. Nu což, dotyční či jejich nadřízení nepracovali, nebo nemohli pracovat s některým z kontrolních programů, jako je například akademický „Vejce, vejci“. 

Ale protože v muzeích jsou většinou, již ze své podstaty, vždy tak trochu zpátečníci, rád k pětaosmdesátinám Masarykova okruhu uvedu několik podrobností. Na závěr této pasáže si však nemohu odpustit drobnou peprnou historku. Pozůstalost po Vladimíru Havránkovi, základ sbírkového fondu v TMB pro tento segment oboru spalovací motory, byla v devadesátých letech dvacátého století do TMB zakoupena za cca 60 000 korun. Sbírka negativů a materiálů z pozůstalosti fotografa Zdeňka Zavřela, který, cituji: „.... se po zpracování jeho pozůstalosti ukázal pouze jako dokumentátor jevů, ale bez souvisejících doprovodných kontextů“, konec citace - viz  Bakalářská práce: Zdeněk Zavřel, Zpracování částí sbírkového fondu Technického muzea v Brně, autorka Adéla Glonková, byla Karlem Nestrojilem v roce 2007 ve Znaleckém posudku č.3-3/2007 o stanovení obecné ceny sbírky fotografií atd. ze dne 18. 12. 2007 odhadnuta na 415 000 korun! Tedy vysoce kvalitní materiál odborníka na mediální výstupy z Masarykova okruhu z poválečné doby včetně materiálů předválečných z archívu jeho otce byl cca 7 x levnější, než materiál amatérského nadšence z let šedesátých až devadesátých, který byl navíc poznamenán drtivou většinou okopírovaných materiálů z neznámých či známých zdrojů – toť inflace! Inu časy se sakra mění. A to je taky pěkný mazec!

Původně jen automobily

Brněnský závodní okruh je fenomén. Bez jakéhokoliv přehánění je možno konstatovat, že díky němu si město Brno drželo dlouhá léta pověst zajímavé destinace. V době před druhou světovou válkou tehdejší Masarykův okruh hostil ty nejlepší světové automobilové závodníky, kteří svými jezdeckými výkony lákali na tribuny (mimochodem dřevěné, mobilní) a do okolí trati stotisícové návštěvy diváků. Po více než dvacet devět kilometrů dlouhé trati se „řítívávala“ závodní auta, která mohl šťastný divák vidět jen na nejslavnějších okruzích předválečné éry. AVUS, Nűrburgring, Monza, Monte Carlo, Spa-Francorchamps, Mellaha, Montlhéry, Pau a Masarykův okruh – to byla opravdu vybraná společnost. Hned do prvního ročníku závodů v Brně se přihlásili ti nejlepší. Když však Rudolf Caracciola „vylágroval“ motor svého Mercedesu SSK a Tazio Nuvolari „uvařil“ Alfu Romeo P2 kompresor, zvítězil nevýrazný Hans Joachim von Morgen na Bugatti 35 B. 

Od dalšího roku však již začal psát historii brněnského okruhového závodění miláček nejen českého publika Louis Chiron. Vítězný hattrick v letech 1931, 1932 a 1933 mu zajistil v Čechách nesmrtelnost, ta se ostatně projevila v úsloví, které se stalo součástí českého jazyka: „Jezdí jako Širón“. Il Mantovano Volante – Tazion Nuvolari, možná nejlepší z nejlepších, v Brně nikdy sice nevyhrál, měl zde však milenku a regionální tisk mu něžně přezdíval „Nudleválí“. V roce 1934 v Brně zvítězil Hans Stuck s Auto-Unionem, se kterým na rovince po státní silnici od Jihlavy dosahoval maximální rychlosti přes 300 km/h! O rok později si odnesl palmu vítězství mladý a nadějný Bernd Rosemeyer, který přivedl svůj Auto-Union nejrychleji do cíle. Ke stupňům vítězů mu přišla blahopřát též mladá nadějná letkyně Elly Beinhornová. Bernd a Elly se do sebe v Brně zakoukali a utvořili jeden z nejznámějších manželských párů své doby. V šestatřicátém se v Brně nejelo, ale o rok později, v posledním předválečném závodě na Masarykově okruhu zde všem soupeřům vytřel zrak famózní Rudolf Caracciola. Rekordní čas na jedno kolo 11:59,3 zůstane navždy dokladem jeho mistrovství za volantem.

Po dvanácti dlouhých letech závodního půstu a vítězném únoru se v roce 1949 do Brna, na zkrácenou trať Masarykova okruhu, sjeli opět téměř všichni významní automobiloví jezdci své doby, aby zde odjeli první a prozatím poslední automobilový závod Grand Prix. Hlavní závod se jel o „Cenu prezidenta republiky Klementa Gottwalda“ a ke trati se 25. 9. 1949 sešlo 350 000 diváků! Návštěvní rekord, který již nikdy nebyl překonán, i když se, speciálně v posledních letech, organizátor závodů na Masarykově okruhu – Automotodromu Brno – poněkud sterilní reinkarnaci původní přírodní trati – snaží sčítat diváky seč může. V rámci „boje o rekord“ jsou diváci sčítání za celé tři dny, co Grand Prix České republiky trvá – tedy každý tolikrát, kolikrát okruh během víkendu navštíví. Číslu 350 000 se však novodobá návštěvnost nepřibližuje ani náhodou! Kromě nesmrtelného diváckého rekordu zůstala v Brně z roku 1949 také Farinova zatáčka, a to na počest spektakulární havárie pozdějšího prvního Mistra světa Formule 1 (1950) Dr. Giuseppe „Nino“ Fariny. Italský rychlík v rámci lítého boje „rozvěsil“ svoji Alfa Romeo „Milano“ 1,5 l kompresor v zalesněné části trati před Kohoutovicemi.

Taky motocykly

Od roku 1950 se začalo na brněnském okruhu dařit motocyklům. I když se sporadicky ještě závodilo na republikové úrovni s automobily, motocyklisté začali hrát větší roli. Zvláště potom, co byl v roce 1952 založen Dobrovolný svaz lidového motorismu (DSLM) a největší motoristický podnik v ČSSR dostal název Závody družby národů – Velká cena Československa. A brněnský závodní okruh opět táhl diváky a jezdce, a postupně opět i ty zahraniční. Znovu se dostal do pozice výkladní skříně Československa, která dávala na odiv naše možnosti a schopnosti a dovolovala nahlédnout nám samotným tak trochu za oponu – do světa. Proto celé generace brněnský okruh milovaly, a když ne doslova, tak o něm věděly a uznávaly ho jako brněnskou ikonu. Doba se pomalu měnila a v roce 1964, na opětovně zkrácené trati se znovu objevily závody automobilů, tentokráte vozů Formule 3 východního bloku. V pětašedesátém byl na brněnský okruh poprvé přidělen závod Mistrovství světa motocyklů a o rok později se ve formě šestihodinových vytrvalostních závodů v Brně opět osamostatnily automobily. Od poloviny srpna roku 1968 se trať Velké ceny dostala do kalendáře závodů Evropského poháru cestovních automobilů, ze kterého se po dvou letech stalo Mistrovství Evropy cestovních automobilů.

Velká cena motocyklová

Brněnská Velká cena se stala diváckým a návštěvnickým magnetem. Hned dvě velké události v každé sezoně. Závod Mistrovství světa motocyklů a Mistrovství Evropy automobilů – to bylo něco téměř nezapomenutelného. Zvláště také proto, že motocykly i automobily svištěly částečně po městských komunikacích. Komu se tehdy v Evropě či dokonce na světě mohlo zdát o tom, že si „šalinou“ zajede třeba do Pisárek nebo Kohoutovic, podívat se na jezdce světového formátu, jak si to rozdávají bok po boku v zatáčkách a na rovinkách, po nichž většinu roku mohl sám jezdit na kole, na motocyklu či autem? Mnozí dokonce prožívali slavné okamžiky závodů ještě dlouho po jejich skončení na sedadlech autobusů městské hromadné dopravy, které kopírovaly po silnicích téměř stejnou stopu jako závodníci ještě před několika dny. To byly časy – opravdu k nezapomnění!

Velká cena byla v sedmdesátých a osmdesátých letech světlou nadějí, že máme pořád alespoň nějaké spojení s okolním světem. Každoročně se ono spojení obnovovalo a propouštělo k nám celou řadu jezdců, které jsme sem tam předtím zahlédli třeba jen v televizi. Rádi jsme pro tuto příležitost akceptovali hordy ožralců z NDR, kteří měli zájezd do ČSSR na Velkou cenu spíše za závody v chlastání piva než cokoliv jiného. Mezitím v roce 1975 došlo k dalšímu zkrácení trati Velké ceny a okruh se divákům představil ve své poslední, čtvrté přírodní podobě. Už se nejezdilo přes Pisárky, ale trať z Kohoutovic strmě padala kolem Kamenného vrchu do ostré pravé zatáčky a dále přecházela do cílové rovinky před Bosonohami. Právě ten „padák“ do poslední zatáčky se stal téměř kultovním místem. Tady se dosahovalo maximálním rychlosti. V posledním roce existence Velké ceny jako přírodního okruhu, 1986, zde v závodě Mistrovství Evropy cestovních vozů naměřili u vozu Sierra Coswoth Pierra Diedonné rychlost 289 km/h!

Nový automotodrom

Padesát sedm let poté, co vyrazili slavně na trať první podoby Masarykova okruhu světoví závodníci, byl slavnostně otevřen nový Automotodrom Brno. Umělý okruh, určený jen pro závody, byl umístěn do prostoru Žebětínských lesů uvnitř původního přírodního okruhu zvaného Masarykův. O jeho vzniku a umístění koluje dodnes celá řada zaručeně „pravdivých“ zkazek čerpajících z faktu, že hlavní slovo měla v té době strana a vláda. Nakonec však „prý“ nejvíce pomohl úsudek a rozhodnutí Dr. Gustáva Husáka, tehdejšího prezidenta ČSSR. Tak či onak, Ing. Suchý vyprojektoval okruh se šesti levými a osmi pravými zatáčkami, s více než sedmdesátimetrovým převýšením a ideální stopou v délce přes pět kilometrů. Teoretická maximální průměrná rychlost na jedno kolo okruhu byla spočítána na 150, 84 km/h, což odpovídalo času 2:15.

Protože to byl okruh více než povedený, podařilo se již ve druhém roce jeho existence přilákat závody sportovních prototypů – nejrychlejších závodních vozidel, která se v té době pohybovala po naší planetě. Hned v tréninku prolétl Mauro Baldi se speciálem Mercedes Sauber C9/88 trať průměrnou rychlostí přes 180 km/h na jedno kolo. Tak rychle vzaly za své projektantovy představy! V osmaosmdesátém se v Brně poprvé představily německé závody DTM. Změny, které nastaly převratem ve společnosti v roce 1989, začaly na Automotodrom Brno pomaličku pronikat až v roce následujícím. Shodou okolností jsme tehdy poprvé na vlastní oči mohli v Brně vidět závodit budoucí ikonu Formule 1 Michaela Schumachera, tentokrát ještě v monopostu Formule 3 Reynard893 VW Spiess.

Doba šmejdu

Popřevratová éra okruhu byla na jedné straně charakterizována zajímavými závody, od pohárových klání přes závody Mistrovství světa „plechovek“, DTM po FIA-GT vozy včetně oldtimerů (včetně vozů Formule 1 a Can-Am) všech možných ražení a dokonce i po plnohodnotné vozy Formule 1 stáje West McLaren Mercedes, která si několikrát zřídila na Masarykově okruhu svoji akademii. A samozřejmě Mistrovství světa motocyklů a později MotoGP. Na straně druhé to bylo téměř patnáct let tahanic mezi majiteli pozemků, na nichž trať leží a majiteli ostatního. Totiž, aby bylo rozuměno 1. 1. 1995 vznikla akciová společnost Automodrom Brno, zatím co majitelem pozemků byla nástupnická organizace Autoklubu Svazarmu z ulice Na Baštách. Komické situace nebraly konce a úroveň závodění a hlavně zázemí okruhu dostávalo pěkně na prdel. Nepomohla několikerá změna majitele akciové společnosti a několikerá výměna tzv. generálních ředitelů, z nichž někteří přišli z druhého významného brněnského fenoménu – Výstaviště.

Avšak ani novodobé, nejprve personální a později i majetkové, propojení dvou nejvýznamnějších brněnských podniků s mezinárodním dosahem nepomohlo. Bývalo období, kdy o závody na Masarykově okruhu (znovu toto pojmenování okruh oficiálně přijal 10. 3. 1990) nebyl ze strany diváků zájem. Na závodech typu Mistrovství republiky ČSSR, ČSFR, později ČR, ať již automobilů nebo motocyklů, měl každý ze závodníků na tribuně tak, tak svého osobního fanouška. Situace se začala z tohoto pohledu lepšit cca před deseti léty. Diváci začali zase chodit. Masarykův okruh změnil opět majitele, byly vyřešeny některé staré zapeklité záležitosti. Komerční stránka okruhu začala o něco více fungovat a na závody MotoGP začaly zase proudit tisíce diváků, včetně těch bývalých „dederonů“. Mantrou majitelů Masarykova okruhu posledních dvaceti let je státní podpora Grand Prix České republiky (dříve šlo o zařazení Masarykova okruhu na listinu kandidátů na uspořádání jedné z Velkých cen Formule 1). Dodnes si celkem přesně vybavuji okamžik, kdy po půldenní prohlídce zázemí a celého okruhu vyšel ze dveří kontrolní věže „na světlo bóží“ tehdejší předseda ODS a premiér republiky Václav Klaus, rozhlédl se dokola a pravil: „Ať se dívám, jak se dívám, vidím jen soukromou akciovou společnost.“ Tím bylo jasno – důvod ke státním zárukám či dotacím závodů, ze kterých má prvotní prospěch soukromý subjekt, tady prostě není.

Důležitý fenomén

Doba se však změnila, pokročila a ejhle, dnes už to jde. Peníze jsou nachystány na ministerstvu financí, na kraji – jen se stále neví, jakým způsobem je soukromému subjektu poskytnout, když ten se navíc topí v ohromných dluzích stovek milionů korun. Že by ten tehdejší premiér a pozdější prezident měl pravdu? Kdepak, před několika týdny se promotér závodů MotoGP, španělská společnost Dorna, dohodl s Ministerstvem školství ČR a Jihomoravským krajem a podepsal smlouvu přisuzující závody mistrovství světa motocyklů brněnskému automotodromu na dalších pět. Takže nakonec to dokázali, vytáhli peníze z kapes nás všech, aby je okotili a pořídili si za ně soukromé hračky! 

A ty dluhy? No co, ty měli organizátoři automobilových závodů na Masarykově okruhu už před válkou – a to byly nějaké závody. Nicméně se ke kladnému finančnímu výsledku dokázali dostat přes pravidelné pojištění proti dešti a jiné slotě – no co, jezdilo se totiž na konci září. Takže, vlastně nic moc nového pod sluncem. Díky Masarykově okruhu Brno „společensky nezemřelo“ pod tlakem okolních, podstatně důležitějších, protože hlavních měst, a že jich je: Praha, Bratislava, Vídeň a Budapešť. Mohl bych poskytnout ještě celou řadu veselých, smutných i vážných historek, spokojím se však s konstatováním, že Masarykův okruh, alias Velká cena, byl vždy tím, za co jsem si Brno vážil jako důležitého města, nepochybuji, že se mnou celá řada ostatních.

Převzato z časopisu

Fotogalerie