Emil Jellinek-Mercédès – Monsieur Mercédès /3.

Vznik jedné z nejslavnějších automobilových značek je spojován se jménem dcery rakousko-uherského honorárního konzula v Nice, Mercédès Adrienne Manuelou Ramonou Jellinekovou. Nicméně v té době bylo mladé dívce pouze 11 let. Tím, kdo opravdu stvořil značku Mercedes, byl její otec Emil Jellinek.

Emil Jellinek-Mercédès byl světák každým coulem. Opravdový „Der Weltman“ mající čich na skvělé investice a navíc dokonalé představy o tom, čím se chtějí bavit bohatí muži či celé jejich rodiny. Investoval do rodícího se automobilového průmyslu, do nemovitostí, do kasin. Automobily, nový dopravní prostředek, nejenže prodával, ale dokázal velmi účinně ovlivňovat i jeho bezprostřední technický vývoj.

Opravdu bohatý muž

Jellinekova klientela byla po hříchu velkolepá. Prodával vozy Daimler-Mercedes po celém světě a čísla neustále navyšoval. Pro německou společnost D.M.G. (Daimler Motoren Gesellschaft) zajistil milióny a jistě by to byl špatný obchodník, kdyby je nevydělal také. Prodal například Mercedesy 150 členům Automobilového klubu v Nice. V roce 1903 si ve Vídni nechal oficiálně změnit příjmení. Bylo mu zrovna padesát a od té chvíle se začal podepisovat jako Emil Jellinek-Mercédès. Ještě výrazněji to vždy vyznělo ve zkrácené podobě E. J. Mercédès! Sám tuto kratochvíli komentoval: „To je jistě poprvé, co si otec vzal jméno po své dceři“. Na pozemku za svou vilou Mercédès v Nice nechal vybudovat rozlehlý servis. Jedním z důvodů byly výrazné rozpory a nespokojenost s prací techniků v D.M.G. 

Své momentální nápady na zlepšení konstrukce vozidel si důsledně poznamenával tužkou na bílé manžety. Není tedy překvapením, že měl dost velkou spotřebu právě této části garderoby. Jeho tajemník potom všechno pečlivě opisoval a posílal do Cannstattu Wilhelmu Maybachovi. Příznačné je také to, že běžná pošta by byla pro Emila Jellineka příliš pomalá, takže vše bylo z Nice do Cannstattu telegrafováno. Jenže, tak jak to v životě úspěšných bývá, Jellinekova opozice v D.M.G. neustále rostla. Jedním z těch, kteří ho opravdu nemohl, vystát, byl syn zakladatele Paul Daimler, sám velmi ambiciózní konstruktér. 

Mezitím se však z druhdy hyperaktivního a nezvládnutelného školáka-darebáka, později téměř kariérního diplomata, Emila Jellineka stal opravdu bohatý muž – multimilionář. Stylu jeho života musely odpovídat i potřebné kulisy. Svoji první vilu Mercédès v Badenu nechal postupně Jellinek přestavět na palác s více než padesáti místnostmi. V Nice na Anglické promenádě vyrostla druhá vila Mercédès. Později ve stejné lokalitě nechal zbudovat další sídlo „Villa Nizza II“. Jellinek též stále posilovat své společenské postavení. V roce 1904 se stal mexickým honorárním konzulem v Nice. Po dalších čtyřech létech plnil tutéž funkci s formálním sídlem v Monacu ve službách rakousko-uherské vlasti. Napřesrok posílil na pozici honorárního generálního konzula. Na prsou mu utěšeně přibývalo medailí a řádů. Ve své síti hotelů zprostředkovával obchodní schůzky podnikatelům nejen z Rakousko-Uherska a Mexika.

Nic ovšem netrvá věčně, a tak také chuť a odvaha, se kterou se pouštěl Emil Jellinek-Mercédès do byznysu s automobily, jež pojmenoval, začaly v prvním desetiletí dvacátého století poněkud slábnout. Jeho oblíbený konstruktér, Wilhelm Maybach odešel z D.M.G. v roce 1907 a Jellinekovi nastaly s novým vedením zlé časy. Navíc automobilka relativně dobře prosperovala na nově se rozvíjejících trzích. Podstatnou část produkce odebírala Francie, a tak se zbylí členové dozorčí rady usnesli na zřízení nové firmy Mercedes Societé Francaise d’Automobile Paris, v níž měli 60 % podíl. Emil Jellinek tak byl odsunut na druhou kolej do pozice čestného delegáta s minoritním postavením. Všechna anti-jellinekovská opatření nakonec vyústila v jeho jisté stažení se z podnikatelského života. Z toho společenského však ještě rozhodně neměl v úmyslu odejít.

Sázka na elektriku

Mezitím, ještě v roce 1906, se Emil Jellinek začal výrazně zajímat o elektrický či hybridní systém pohonu Lohner-Porsche, který ve Vídni u dvorního dodavatele kočárů zkonstruoval a do sériové výroby zavedl český rodák Ferdinand Porsche. S postupnou ztrátou vlivu v D.M.G. napadlo Jellineka angažovat se ve výrobě elektromobilů. Koupil patenty Lohner-Porsche a s pomocí několika bank založil společně s D.M.G. dvě nové společnosti. Pařížskou Société Mercedes Electrique, která výlučně zadávala výrobu vozidel systému Lohner-Porsche rakouské společnosti Österreichische Daimler Motoren s.r.o. ve Wiener Neustadtu (ta vznikla poměrně složitou restruktualizací z původní komanditní společnosti Österreichische Daimler Motoren Commanditgesellschaft Bierenz Fischer & Co., v níž byl technickým ředitelem Daimlerův syn, Paul. A právě jeho 19. července 1906 Ferdinand Porsche, kterého najal Emil Jellinek, v této funkci vystřídal).

Ovšem sláva elektromobilů vyráběných ve Vídeňském Novém městě pohasla hned následující rok 1907. Dva vozy s pohonem Mixte (spalovací motor pomocí generátoru dodával elektrickou energii elektromotorům v nábojích kol) na celé čáře podlehly v závodě o Mezinárodní císařskou cenu v Německu. Emil Jellinek i Ludwig Lohner rezignovali na výrobu elektromobilů či automobilů s hybridním pohonem. Pařížská společnost zanikla a ta ve Wiener Neustadtu se brzy změnila na akciovku a stala se z ní společnost Austro-Daimler. 

Opakovaný vtip...

Emil Jellinek ještě jednou investoval velké prostředky do automobilového průmyslu, když v Rakousko-Uhersku založil s kapitálem 900 000 korun společnost Osterreichische Automobilgesellschaft, obchodní podnik, který si nechal ve firmě Austro-Daimler zkonstruovat vozidlo na objednávku. Projekt vedl Ferdinand Porsche, šlo o jeho první automobilovou konstrukci s výhradně spalovacím motorem. Jellinek nechal na chladiči vozu zkombinovat již známé Daimlerovo jméno s téměř třikrát větším nápisem Maja, přezdívkou druhé Jellinekovi dcerky Andreé. Místo trojcípé hvězdy se na voze i prospektech objevila trojice dubových listů evokující solidnost, robustnost a výdrž konstrukce. Celý projekt však byl ovlivněn důslednou zatvrzelostí objednatele při lpění na šibeničních termínech. Dětskými nemocemi, které vpravdě byly pro všechny Porscheho konstrukce příznačné a nakonec i Jellinekovým rozhodnutím nedělit se o marži s případnými prodejci, ale snažit se o přímý prodej konečným zákazníkům. Hned na úvod Jellinek objednal 600 podvozků automobilů Maja, které měly být exportovány do různých obchodních teritorií a až na místě, kvůli daním, karosovány místními firmami. 

O Jellinekově vysokém sebevědomí svědčí také následující fragment textu použitého v amerických novinách jako PR pro nový model automobilu: „Maja je jediným výrobkem společnosti Daimler Motoren Gesellschaft, který si můžete koupit přímo od výrobce. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by ani značky Maja. Zůstalo by jméno Mercedes. Jde o mistrovské dílo pana Jellineka používající vše osvědčené z mercedesu, zjednodušené a zdokonalené. Šasi váží asi o 750 liber méně než v odpovídajícím Mercedesu roku 1907, a to díky širšímu uplatnění vanadiové oceli a zdokonalené konstrukci. Emblém se třemi dubovými listy, určený pouze k odlišení vozu Maja, je odlit z kovu. Jedná se o nejnovější a vrcholné dílo Daimlerových podniků. Výrobce poskytuje na vůz Maja doživotní záruku a osobně ji garantuje. Nenajdete dealery s jejich provizemi. Maja je jediným produktem svého výrobce distribuovaným přímo uživatelům, šetřícím všechny přirážky vyřazením prostředníků a přinášejícím ceny dostupné všem milovníkům kvalitních automobilů“. 

Zastoupení prodeje vozů Maja zahrnovala jak New York, Londýn, Paříž, tak například St. Petersburg, Stuttgart nebo Hamburg. Jenže síla značky Mercedes byla již celosvětově obrovská. Sečteno a podtrženo společně s výše uvedenými rozhodnutími byl výsledek tristní. Ősterreichische Automobil-Gesellschaft zkrachovala a znechucený magnát Emil Jellinek se na dobro z automobilového obchodu stáhl. Snad jen jako poznámku uvádím fakt, že firma Austro-Daimler, pod jejíž hlavičkou byl projet Maja původně vyvinut, jej převzala a dále rozvíjela. Nakonec šlo o robustní čtyřválce se zdvihovým objemem 4,6 l odlitými v blocích po dvou. Při 1250 min^-1 dával motor maximální výkon 26 kW/35 k. Přes čtyřstupňovou převodovku s řadící pákou vně karosérie byl výkon motoru přenášen na kola zadní nápravy buď spojovacím hřídelem nebo dvojicí Gallových řetězů od předlohové hřídele. Vůz s maximální rychlostí 75 km/h se v modernizované podobě modelu 28/36 PS udržel v nabídce automobilky až do roku 1914. To však již samozřejmě neměl s Emilem Jellinekem pranic společného.

Další životní role

Vraťme se ještě o několik málo let zpět. Pár měsíců po odchodu Wilhelma Maybacha (k 1. dubnu) v roce 1907 se vedení společnosti pokusilo zrušit také smlouvu Emilu Jellinekovi. Ten však, jako správný „Der Weltmann“, nezaváhal a pomocí náklonnosti arcivévody Franze Ferdinanda, dědice rakousko-uherského trůnu se stal generálním konzulem Rakousko-Uherska v Monaku, Nice a Mexiku. Teprve teď mohl vyměnit svoji koloniální přilbu za klobouk ozdobený pštrosím peřím, vyskládat na svoji hruď celou sbírku medailí a řádů a k boku si připnout meč – a to taky ihned učinil. Teď byl Emil Jellinek-Mercéde`s profesionálním diplomatem nejvyšší kategorie. Přesto, přese všechno Jellinek nepřestával s aktivitami v prodeji automobilů. Pro svoji zaneprázdněnost dozorem nad ostatním byznysem posílal k jednání do D.M.G. v tomto období za sebe svého synovce Otto Zelse. 

V D.M.G. se však dlouhodobě děly věci související s mocenským vzestupem Paula Daimlera. Navíc běh událostí ovlivnila hospodářská krize, do níž se Evropa propadla v letech 1907/1908. Začal scházet volný kapitál, a tak se také v D.M.G. rozhodli šetřit a výrazně snížit ceny vozidel pro konečného spotřebitele při zachování vlastního profitu. Jinými slovy to znamenalo odstřihnout se od všech možných prostředníků, kteří si vytvářeli vlastní zisk. Nota bene, především od těch, kteří ještě navíc chtěli automobilce diktovat cenovou politiku. A tak se také stalo. Dozorčí rada tuto strategii schválila někdy na podzim roku 1907. O rok později na konci září 1908 došlo ke konečnému a totálnímu odpoutání D.M.G. od Monsieura Jellineka-Mercédès – vice versa.

Diplomat na plný úvazek

Emil Jellinek v roce 1909 zcela zrušil své obchodní aktivity, aby se mohl věnovat pouze diplomacii (nicméně zakoupil na Riviéře několik hracích kasin). Svůj obchodní elán nasměroval do realit. Zanedlouho mu patřily dva hotely v Paříži, Astoria a Mercedes, na dobrých adresách, hotel Scribe v Nice, dále kasina či opulentní Chateau Robert mezi Nice a Toulonem. V Badenu přibyla vila Didier a přestavbou té původní vznikl již vzpomínaný komplex Mercédèshof
o 50 pokojích, osmi koupelnách a 23 toaletách. Nutno podotknout, že Emil Jellinek na vozy Mercedes nezanevřel a po zbývajících deset let života jim dával přednost. V tomto ohledu udělal pouze dvě výjimky. Vlastní vozový park obohatil pouze o dva vozy jiné značky. Prvním byl rudý Rolls-Royce, druhým potom neméně atraktivní vůz Itala se šoupátkovým motorem systému Knight.

Soumrak bohů

Těsně před začátkem první světové války rakouské finanční orgány uvalily na Jelinekův rodinný majetek a nemovitosti ve Francii daň. Rodina se odstěhovala na rakouský Semmering a Emil Jellinek musel začít navštěvovat sanatorium v Kissingenu, kde jej léčil Dr. Von Dapper. Ani později nebyl Jellinek ve své Bádenské vile příliš šťastný, měl problémy se spaním, a to mu narušovalo jeho zdravotní tonus. Po 28. červnu 1914, kdy Rakousko-Uhersko vstoupilo do války, přestali Jellinekovi na veřejnosti mluvit francouzsky. Později, ke konci roku, se dokonce přestěhovali do francouzského Meranu. Tam však byl Emil Jellinek obviněn ze špionáže pro císařské Německo s tím, že ukrývá sabotéry na svých středomořských jachtách. Současně však také Rakušané podezírali z podobných aktivit jeho francouzskou ženu Anaise. 

Původ hraje roli

V roce 1917 se Jellinekovým podařilo prchnout do neutrálního Švýcarska (na hranice dorazili, jak jinak – v automobilu), kde byl Emil přece jen na čas uvržen do žaláře. Za krátko byl ovšem s poukazem na špatný zdravotní stav propuštěn. Nakonec zůstal jako svobodný, i když zchudlý rakousko-uherský občan v Ženevě v hotelu National až do své smrti 21. ledna 1918. Zemřel na mozkovou mrtvici, bylo mu 64 let. Jeho rodina se po Velké válce dostala zpět k části francouzského majetku na základě skutečnosti, že Emil Jellinek měl kořeny v Čechách. Ostatně určení původu hrálo v Jellinekově rodině výraznou roli hned několikrát. Vzpomeňme si na konstatování, že praděd Emila, Georg Jelínek měl být původně křesťan, který k judaismu konvertoval. Tvrzení o křesťanském původu rodiny vytáhl v roce 1935 Emilův synovec Walter, syn právníka. Z jasných důvodů, v souvislosti s nacistickým charakterem Třetí říše, tuto historku Walter opakovaně zmiňoval a pouštěl do oběhu. Faktem je, že Jellinekova rodina byla nacisty pronásledována. Bratr Mercedes, Raoul Fernand po Křišťálové noci spáchal v roce 1939 sebevraždu a mladší syn Mercedes, Hans-Peter byl zatčen gestapem na francouzském území obsazeném Německem.

Osud Adrienny Ramony Manuely Mercédès

A co bylo s tou, po níž nese dodnes jeden z nejslavnějších a nejznámějších automobilů světa jméno, s mladou slečnou Jellinekovou? Mercédès Adrenne Manuela Ramona Jellinek proslula, kromě svého jména, také dvěma zcela skandálními manželstvími. Nejprve se v únoru 1909 na opulentní svatbě v Nice jako devatenáctiletá vdala za Barona von Schlossera. Šťastný pár žil ve Vídni až do Velké války, která je majetkově zcela zničila. V roce 1918 byla Mercédès Jelineková dokonce nucena žebrat o jídlo na ulici. Po dalších osmi letech svého chotě i dvě děti, Elfriedu (1912) a Hanse-Petera (1916) opustila, aby se vdala za talentovaného leč chudého sochaře Barona Rudolfa von Weigla, známého bohéma a alkoholika, který za několik měsíců zemřel na tuberkulózu. Měla talent pro hru na hudební nástroje a disponovala krásným sopránem, leč nezdědila otcův zápal pro automobily či obchod. Dvacátého třetího února 1929 zemřela Mercédès Freifrau von Weigl ve věku 39 let v hlavním městě bývalé monarchie na rakovinu kostí. Byla spálena a pohřbena ve Vídni v rodinné hrobce, kde leží po boku svého děda, vrchního vídeňského rabína Ahrona-Adolfa Jellineka, rodáka z Drslavic u Uherského brodu.

Převzato z časopisu

Fotogalerie